Zákon sebere politikům média z minulého století

První květnové dny budou ve sněmovně patřit mimořádné schůzi, na které se bude řešit zákon zakazující politikům, aby vlastnili média.

Většina lidí si nejspíš automaticky vybaví Andreje Babiše a jeho weby, noviny nebo rádia. Momentálně čekají ve svěřenském fondu, až se jejich majitel přestane realizovat v politice a vrátí se k podnikání. Chystaný zákon by šéfa hnutí ANO donutil, aby média neměl ani ve fondech a zbavil se jich úplně.

Značná koncentrace politické a mediální moci v jedněch rukou je objektivně problém, protože soutěž politických stran je potom nevyvážená. Politik může využít takovou moc k prosazování osobních zájmů na úkor veřejného zájmu. Navrhované opatření je však řešením pro minulé století. Týká se totiž výhradně rozhlasového a televizního vysílání nebo periodického tisku. Jenže už několik posledních voleb se bitva o pravdu a lež v předvolebních kláních vede hlavně na internetu a na sociálních sítích. A s tím stát nedokáže nic moc vymyslet.

Když před volbami vznikne účelový web, může udeřením na správnou strunu rychle získat pozornost, nastolit agendu, poškodit oponenty – a nikdo zároveň nebude vědět, kdo ho provozuje. Znovu si tu připomeňme Aeronet. V roce 2014 pomáhal šířit teorii, že protesty proti prezidentovi Zemanovi podněcovala americká ambasáda. S touto informací se pak reálně pracovalo v diplomatických kruzích a ambasáda musela své údajné zapojení dementovat. Anonymní web si tím otestoval potenciál ovlivňovat veřejné dění.

A v roce 2017 stejný server zásadně ovlivnil atmosféru jen několik dnů před sněmovními volbami, když rozvířil kauzu lithium. Možná si ještě vybavíte, jak se mimořádně sešla sněmovna a hnutí ANO využilo lithium v předvolební inzerci. Kdo stránky provozuje, to není jisté dodnes.

Přímé vlastnictví médií aktivním politikem je ve srovnání s tím transparentní. Každý ví, za koho konkrétní redakce kopou. V západních demokraciích také není nijak neobvyklé, že se mediální skupiny hlásí k podpoře politických směrů a subjektů, aniž by na jejich podnikání měl politik obchodní zájem. Záleží tam jenom na rozvinutosti trhu a jeho pestrosti. Čtenáři, diváci a posluchači si zkrátka najdou ta média, která odpovídají jejich světonázoru. U nás se předpokládá, že když se médium příliš vyhraní, ztratí odběratele a na už tak ekonomicky oslabeném trhu přijde o další příjmy.

Plánovaný zákon stanovuje, že by se měl politik médií zbavit do 60 dnů od zahájení výkonu funkce, přičemž nestačí převod nebo prodej osobě blízké ani osobě jednající ve shodě. Platí to ale jenom pro média, která mají aktiva vyšší než 40 milionů korun, čistý obrat přes 80 milionů korun nebo 50 zaměstnanců. Ale co když si politik založí síť menších regionálních periodik?

Zákon také dovoluje vydávat stranická periodika. S výjimkou komunistických Haló novin, které se čerstvě odebraly na smetiště dějin, jsme takové tiskoviny vídali ve schránkách jen před volbami. Teď by ale dostatečně bohaté strany a hnutí mohly mít svá periodika s profesionálními redaktory a ovlivňovat veřejnost touto cestou. Na jednu stranu vlivný politik přijde o osobní podnikání, na druhou stranu ale může živit politický byznys. A s politickými podnikateli, kterým nese peníze živení kontroverzních agend ve veřejném prostoru, už máme také své zkušenosti.

Politik může prodat jen ta média, o kterých je známo, že je vlastní. A tím se dostáváme zpátky k úvodnímu problému: co když bude do politického dění promlouvat internetové médium, u něhož skutečný majitel a provozovatel nebude k dohledání? Autoři zákona jako by pořád měli před očima klasické redakce plné novinářů u klávesnic, studia plná kamer a rozhlasové stanice závislé na výkonných vysílacích stožárech.

Jenže digitální doba přinesla úplně jiné možnosti masového zásahu odběratelů. Na rozdíl třeba od Francie se u nás může za novináře prohlásit kdokoliv. Internetové prostředí přeje autorským podcastům a youtuberům. Nejúspěšnější autoři mají pohodlný život díky finančním příspěvkům svých fanoušků. Rozhovory předních youtuberů mají často vyšší počet zhlédnutí, než je sledovanost pořadů Jaromíra Soukupa. Vzpomeňte si, jak politici s obavami hleděli na jeho snahu o založení politického hnutí.

Až tedy vyřešíme magnáty 20. století, měli bychom se nějak postavit k problémům 21. století. Anebo jako vždycky mávneme rukou, že to je internet a ten přece není důležitý?

Vyšlo jako komentář v Hospodářských novinách, 2. 5. 2022