Kdo by měl být ředitelem České televize?
Rada České televize bude ve středu hlasovat o generálním řediteli, který povede veřejnoprávní televizi do roku 2029.
Kandidátů je celkem pět, ale nemusí to stačit. V současném složení Rady ČT jsou různé názorové proudy a vítěz potřebuje přesvědčit aspoň dvě třetiny členů. Jinými slovy, potřebuje podporu nejméně 10 radních z celkových 15.
Taková shoda je obtížná, i když není nemožná. K polarizaci názorů v kontrolním orgánu přispívá mimo jiné to, že část radních získala své mandáty za vlády hnutí ANO, zatímco služebně nejmladší členové byli vybráni už za vlády současné pětikoalice.
Je obecně známé, že minulá sněmovna posílala do Rady České televize uchazeče, kteří byli spíše kriticky naladění vůči stávajícímu generálnímu řediteli Petru Dvořákovi. Petr Dvořák se přesto po jistém váhání rozhodl kandidovat i potřetí.
S hlasy od svých kritiků příliš počítat nemůže, pokud jeho protikandidáti nezkazí, co mohou. Jeho pozici naznačilo i hlasování o finalistech – dostal 12 hlasů, zatímco dva jiní uchazeči se mohou pochlubit hned 14 hlasy z 15.
Kdo tedy jsou kandidáti na ředitele, jakou budoucnost nabízejí České televizi a kdo by si na základě svého projektu zasloužil vést jedno z nejdůležitějších médií v zemi?
S většinou zájemců o funkci generálního ředitele jsem osobně mluvil anebo jejich práci dlouhodobě znám. Nepřekvapilo mě, že mají o tuto pozici zájem, protože se v mediálním prostředí léta angažují. Až na jednu výjimku, která je mezi finalisty zjevením.
Pavel Hřídel
V současné době se živí jako krizový manažer. Jinými slovy, zachraňuje firmy v problémech a staví je zpátky na nohy. Aktuálně se snaží dát dohromady bankrotujícího výrobce zdravotnických prostředků Batist Medical. Předtím dostal ze ztráty do zisku teplárnu ve Strakonicích. Pracoval pro německé nebo americké průmyslové firmy. Vystudoval letecké inženýrství a začínal v armádě jako stíhací a dopravní pilot.
Z rozhovoru s Pavlem Hřídelem jsem pochopil, že sází na jedinou kartu: audit hospodaření České televize. Jako jediný ze všech finalistů je striktně proti zvyšování televizních poplatků. Nominální výše televizního poplatku se nezměnila od roku 2008, stále je 135 Kč. Ale reálně se kvůli inflaci může příští rok propadnout až k 50 Kč.
Hřídel tvrdí, že si s tím poradí. Najde prý úspory, které obratem investuje do programu. Televize je pro něj stejná fabrika jako kterákoliv jiná, a v tom je jeho největší slabina. Jakmile se jeho projekt odchýlí od ekonomických záležitostí, je vidět, že šlape vodu. Dokument je plný floskulí. Často dlouhými větami neříká nic.
Příklad: „Definice diváka ČT není v tomto okamžiku dána věkem, či snad jeho postojem nebo společenským postavením. Lze obecně konstatovat, že divák České televize očekává bohaté portfolio, stejně jako u komerčních televizí, ale nad to žádá objektivní a nezávislé zpravodajství, dokumenty a informace. Divák ČT nechce být ani manipulován či jinak ovlivňován. Jeho právo je si vytvářet vlastní názor z poskytnutých, maximálně objektivních informací. Je tedy na místě položit si otázku, jestli a nakolik dnes tuto funkci Česká televize plní.“
A v tomto stylu je celých osm stránek projektu. Hřídel s oblibou „pokládá otázky“, ale nenabízí odpovědi, natož náznak řešení. Současně však obviňuje Českou televizi z jednostranných, neúplných a neobjektivních informací. Programovou profilaci jednotlivých kanálů odbývá jednou, dvěma větami. Takto vypadá pasáž nazvaná „Jednotlivé programové okruhy z pohledu krátkodobé strategie“:
- ČT 1 – hlavní a nosný program ČT by měl přinášet atraktivní pořady, filmy a směřovat primárně k uspokojování „komerčně“ naladěných diváků.
- ČT 2 – měla by v zásadě edukovat a zajištovat atraktivní zahraniční dokumenty. Tedy pořady, které budou pomáhat, vzdělávat a informovat. Je třeba pokračovat v současném výběru kulturních, umělecky cenných filmů.
- ČT 24 – nutné zlepšení objektivity zpravodajství.
- ČT Art – zde by se měly vysílat zprávy a aktuální informace z oblasti kultury a umění.
- ČT Sport – je třeba okruh zachovat, ale zlepšit přístup jednotlivých komentátorů a pracovníků. Tento pořad jako jediný z okruhů by měl zajistit a doručit atraktivní sportovní události.
- ČT D – vysílání pro děti by mělo být zachované, ale je nutné zlepšit edukativní část tohoto okruhu spoluprací s kvalitními odborníky a rozšířit spektrum pořadů směrem ke starším dětem.
To je celé. Rada České televize sice stanovila maximální rozsah projektu na deset „normostran A4“, ale ani tento limit není důvodem, aby kandidát došel k „překvapivému“ konstatování, že kulturní program má vysílat kulturu a na sportovním programu má být sport. To při vší úctě není projekt, podle něhož můžete šest let řídit instituci, jejíž veřejná služba je založena na programu.
Právě v takových pasážích je mediální nezkušenost Pavla Hřídela vidět nejvíc. Pokud by ho radní zvolili, museli by mu kolegové vysvětlit elementární věci z oblasti audiovizuálních médií. Sotva by si osvojil problematiku, už by jeho mandát končil.
Neobstojí ani Hřídelovo přesvědčení, že by řízení programu a další klíčové manažerské odpovědnosti přenechal odborníkům. Generální ředitel je ze zákona statutární orgán České televize a je zodpovědný za všechno. Je logické, že deleguje denní agendu, ale musí vědět, co a proč se v televizi děje.
Je to on, kdo určuje její základní směr a cíle. Mimochodem, právě ty cíle, podle kterých pak Rada České televize vyhodnocuje, jestli generální ředitel obstál.
Martin Konrád
V letech 2008 až 2014 pracoval v televizi Prima, většinu této doby jako obchodní ředitel. Na začátku 2013 postoupil na pozici generálního ředitele, ale moc dlouho se v ní neohřál. Už po roce ho vystřídal původní šéf Marek Singer, který televizi úspěšně vede doteď.
Konrádovo intermezzo sice přineslo vyšší výnosy z reklamy, protože v jednom bloku bylo i patnáct reklam o celkové délce šest minut, ale sledovanost Primy klesla o dva procentní body. Programová strategie hlavního kanálu nevyšla podle očekávání.
Martin Konrád je tedy další uchazeč, který přirozeně dává přednost číslům. Také on by chtěl zahájit funkční období auditem „všech aktuálních smluv a závazků, které ČT v tuto chvíli uzavřela“. V prvním roce by nastavoval pravidla fungování, rozpočty a strukturu, přičemž na obrazovce by diváci poznali změny „na konci druhého, ale spíše od třetího roku mandátu“. Jinými slovy stráví polovinu času ve funkci tím, že bude televizi předělávat podle sebe.
Zvýšení poplatků by se nebránil, líbilo by se mu ale spíš zavedení německého modelu, kdy poplatky hradí každá domácnost bez ohledu na vlastnictví přijímače.
Od Pavla Hřídela se Martin Konrád liší délkou koncepce, popisuje ji na čtrnácti stranách. Věnuje díky tomu i víc prostoru programové strategii. V základních myšlenkách je jeho projekt prakticky stejný jako při kandidatuře v roce 2017, má dokonce shodné formátování textu.
Po formální stránce projekt trpí tím, že řada odstavců připomíná volný tok myšlenek. Toto je například autentická pasáž, v níž Martin Konrád slibuje úspory. A zjevně šetřil už na interpunkci:
„Zkušenosti v oblasti televizní výroby mě jednoznačně vedou k tomu, že na výrobě programů lze ušetřit nemalé peníze, za cca 2,1 mld, které jdou do výroby pořadů prostě musíte vyrobit více hodin, argumenty kvality, zejména umělecké kvality zde mohou obstát je částečně, protože je sice pravda, že kvalita a umělecká tvorba se nedá soutěžit, ale výroba a služby s tím spojené ano.“
Dobrý manažer si po sobě kontroluje výstupy. Anebo je dá alespoň někomu přečíst. Vyhnul by se pak očividným chybám, třeba v pasáži, kde tvrdí, že „jediným pořadem, který zcela naplňuje Kodex ČT co do spektra názorů je Kotel“ (citováno bez úprav). Pořad Michaely Jílkové se ale jmenuje Máte slovo.
Podobných přehmatů a překlepů je v textu víc – vyráběl by „docusoupy“ (docusoapy, polodokumentární formáty z reálného prostředí), chválí „Devedesátky“, nelíbí se mu seriál „Policie Ostrava“, který ovšem neexistuje. Zřejmě myslel Místo zločinu Ostrava.
Martin Konrád kritizuje údajný příklon České televize ke komerci. Chtěl by místo toho „rozšířit zlatý fond ČT“ a „umožnit hercům znovu hrát, tak jak to ČT dokázala kdysi“. Co to ale znamená? Navrhuje „dny pro mladou kulturu“, což může být cokoliv.
Jinde popírá sám sebe. Na páté straně třeba píše: „Útočit na mladou věkovou skupinu je pro ČT při současném přístupu skoro neřešitelnou záležitostí, na druhé straně je otázkou, zda je to cílem.“
O několik stránek dál ale navrhuje, aby se večerní vysílání ČT art změnilo na program pro teenagery. „Pokud to neuděláme my, zůstane to na Netflixu. (…) Pokud by došlo ke zvýšení příjmu z poplatků, velmi bych preferoval zaměření se na dospívající generaci a pokusil se vytvořit něco životaschopného a smysluplného s nutným propojením na sociální sítě a internetové prostředí vůbec, zapojení influencerů.“
Jenže co má být to „něco“? A co se stane, když takový plán nevyjde? Martin Konrád si trochu alibisticky připravuje půdu na jiném místě dokumentu, kde naznačuje, že se Česká televize nemá zabývat sledovaností. Veřejnoprávní televize je teď několik let po sobě nejsledovanější televizní skupinou na českém trhu, takže klesat bude jednoduché. Ale neměl by manažer spíš udržovat, ba zlepšovat dosaženou pozici?
Spíše do sféry divokých fantazií patří návrh, že by si sportovní svazy mohly rozdělit vysílání ČT sport. V rozhovoru mi říkal, že by si svazy samy vyráběly pořady a televize by je jenom vysílala. Sportovní kluby ale nic vyrábět nechtějí, chtějí naopak inkasovat peníze od televizních stanic za práva k přenosům. Navíc na vlastní výrobu nemají zázemí ani potřebnou techniku.
Pokud by se zvýšil výběr z poplatků, chtěl by Martin Konrád úplně přebudovat televizi. Myšleno doslovně: zboural by několik budov a místo nich postavil novou. Areál Kavčích hor ze 60. a 70. let je sice v čím dál horším stavu a musí se s ním něco udělat, ale Konrádův plán má několik háčků.
Předně by musela Česká televize jako veřejná instituce vyhlásit a vyhodnotit obří tendr se všemi brzdami veřejných zakázek. Kapacity ze zbouraných budov by po dobu přestavby musela přesunout jinam (kam?). A souběžně s financováním nového domu by musela zajistit svůj plnohodnotný provoz. V jakém stavu by ji asi Martin Konrád předával v roce 2029?
Jan Souček
Brněnskému studiu šéfuje od roku 2014 a je tedy dlouholetou součástí managementu Petra Dvořáka.
Před dvaceti lety byl také manažerem PR agentury New Deal Communications lobbisty Marka Dalíka. „V agentuře jsem pracoval 2 roky a 4 měsíce, do prosince 2004. Opustil jsem ji z důvodu svědomí poté, co byl Marek Dalík poprvé podezříván z korupčního jednání v kauze Kořistka,“ napsal k tomu Jan Souček před několika lety, kdy tuto pasáž jeho profesního životopisu rozebíral Jaromír Soukup na Barrandově.
Společně s Petrem Dvořákem má Jan Souček zásadní výhodu – vhled do vnitřního fungování České televize. Ostatní kandidáti sice také mohou podrobně nastudovat výroční zprávy, výkazy, analýzy a studie, ale nějakou dobu zabere už jenom čtení stovek stran, natož jejich vyhodnocení.
A ještě jednu věc mají Jan Souček a Petr Dvořák společnou. Vzhled, struktura a obsah jejich kandidátských projektů odpovídají roku 2023. Dali si s nimi práci. Už taková zdánlivá drobnost napovídá, že jim záleží na pozici, o kterou se ucházejí. Jejich dokumenty mají profesionální grafickou úpravu, jsou přehledné a čtivé. Ostatní zkrátka sedli k Wordu a sepsali požadovaný počet stran hlava-nehlava.
Jan Souček je ve složité pozici, protože se musí něčím odlišit od svého nadřízeného, jehož éru zároveň oceňuje. Jak mi říkal v rozhovoru, nepočítal s tím, že Petr Dvořák bude znovu kandidovat. Ještě na přelomu roku nebylo jisté, jestli se Dvořák volby zúčastní.
Součkův projekt se tedy rozhodl zmapovat místa, kde Česká televize pokulhává a mohla by odvádět lepší práci. Jeho dokument je mimochodem nejdelší: rozsah překračuje 30 tisíc znaků.
Formálně vzato je to porušení kritérií výběrového řízení, protože Rada ČT stanovila limit „deset normostran A4“. Je to sice zvláštní formulace, protože existuje buď normostrana, nebo formát A4, ale Souček výrazně překročil rozsah tak i tak. Normostrana má 1800 úhozů, to by znamenalo limit 18 tisíc znaků. A pokud přijmeme jako kritérium formát A4, tak Součkův dokument má 17 číslovaných stránek.
Ředitel brněnského studia podrobně cituje mezinárodní průzkumy i mediální teoretiky, nechybí ani popkulturní odkazy. „S případným budoucím programovým vedením ČT chci přistoupit ke košatému stromu výroby a vysílání a zatřást jím ve stylu úklidu Marie Kondo,“ připomíná japonskou hvězdu, která proslula dokonale uspořádanou domácností.
Místy mi jeho projekt připomínal výstupy brněnských odborníků na žurnalistiku a mediální studia, ale uznávám, že za tím může být i moje profesní deformace. Každopádně má dokument precizní zdroje a vysvětlivky, aby i radní neponoření do moderního televizního provozu porozuměli, co je „fenomén mobile journalism“.
Janu Součkovi chybí přesnější zadání od státu, jak by měla televizní veřejná služba vypadat. Líbil se mu podobný model jako ve Velké Británii, kde se každých deset let formuluje Charta BBC. Poplatky by se měly zvýšit na 180-210 Kč, aby zohlednily inflaci. Ale jak mi říkal v rozhovoru, dovedl by si představit i financování pevně stanoveným podílem z rozpočtového určení daní.
Dramaturgové České televize by podle Jana Součka měli přicházet s odvážnějšími, provokativnějšími tématy. Pořady nakoupené ze zahraničí by zase měly v hlavním vysílacím čase přinést nejnovější trendy světové tvorby. Zde je však na místě poznamenat, že Česká televize může koupit jen to, co někdo nabídne – a světová studia s rozvojem vlastních internetových videoték seškrtávají katalogy zboží dostupného pro klasické televizní vysílání. Netflix vyrábí hodně trháků, ale nikomu je neprodá. Není tedy úplně jasné, kde by Jan Souček chtěl nejnovější trendy pořizovat.
Jan Souček by posílil výrobu pořadů pro internet a zásadní posun vpřed podle něj potřebují digitální platformy ČT24. V televizi se ČT24 daří, ale na sociálních sítích, v aplikacích a na webu jí utekla konkurence. Kandidát by si dokázal představit debatu České televize, Českého rozhlasu a ČTK o společné mobilní platformě. Zpravodajský kanál by měl podle něj ubrat v důrazu na živé vysílání z mnoha míst, kde se ve skutečnosti nic neděje. Pestřejší by měl být výběr respondentů a větší prostor by měly dostat mimopražské redakce.
Podobně jako Martin Konrád i Jan Souček uvažuje nad tím, co s rozsáhlým areálem na Kavčích horách. Například by se některé samostatné budovy mohly pronajmout a z výnosů by se modernizovaly klíčové objekty. I nad tímto plánem jsem si ale říkal, jestli by se vůbec našel zájemce o morálně a stavebně nevyhovující prostory, které vznikaly před padesáti lety.
Drobnou zajímavostí je návrh na podcast, videoblog nebo pořad s vrcholovým vedením televize. Kde už jsme to jenom viděli…?
Jan Štern
V závěru roku 2018 se stal předsedou marginální politické strany iČesko. K věcem veřejným se vyjadřoval vždycky. Před rokem 1989 vydával samizdat Prostor, pak se angažoval v Občanském fóru, v letech 1990-1992 byl poslancem federálního parlamentu.
Do souboje o místo generálního ředitele vstoupil originálně: svůj projekt už předem zveřejnil v deníku Právo v příloze Salon. Zájemci si ho mohou prostudovat i v blogové sekci na Aktuálně.cz. Jestliže Pavel Hřídel nebo Martin Konrád akcentují hospodaření, Jan Štern se naopak výrazně soustředí na program a finanční stránka je nejkratší částí jeho koncepce.
„Ministr kultury dnešní vlády prohlásil, že se koncesionářský poplatek nebude navyšovat. To je velmi pravděpodobně vládní politika, která se v příštích letech nezmění. Je tedy potřeba realisticky připravit ČT v příštích šesti letech na skutečnost, že bude hospodařit se stejným objemem financí jako dosud. Kde má ČT brát prostředky na to, aby se tato skutečnost do jejího programu promítla co nejméně. Především se musí smířit s tím, že nebude univerzálním vysílatelem, jak tomu dosud bylo na základě velkorysé koncepce vytvořené v letech 2011 a 2012, kdy byla ČT v úplně jiné finanční situaci. Do budoucna musí ČT oželet velkorysou a nákladnou podobu některých programových okruhů,“ píše Jan Štern.
Finance chce najít tak, že seškrtá sportovní kanál a ušetřené prostředky investuje do dramatické, dokumentární a publicistické tvorby. Naplánoval by personální audit a redukoval by počet zaměstnanců. A tvůrcům by měly stačit nižší honoráře výměnou za práci na hodnotných pořadech.
„Tvůrci si budou muset zvyknout na myšlenku, že pokud chtějí dělat kvalitní umělecky hodnotné produkty, pak musí přijmout nižší honoráře, než jaké jim nabízejí komerční subjekty. I za cenu toho, že se produkce ČT bude stále více obracet na začínající mladé umělce, kteří si práce na kvalitních projektech pro ČT budou více vážit,“ domnívá se kandidát.
Co bude dělat, když za takových podmínek nikdo nebude chtít točit, už jeho projekt neuvádí.
Každopádně by zrušil pozici programového ředitele, místo něj by byli ředitelé ČT1 a ČT2. Zároveň se ale chytá do vlastní pasti, když píše: „Zvýší se pravomoc kreativních producentů v oblasti dokumentů a publicistických pořadů. Budou vyrábět a nasazovat do vysílání dokumenty a publicistické pořady v rámci vysílacího schématu zpracovaného řediteli programu, samozřejmě budou vedením programu koordinováni, aby nedocházelo k duplicitám.“ Jaké vedení programu to ale v tom případě bude?
Zanikla by stanice ČT art, kterou by od 20 hodin nahradilo vysílání od mladých pro mladé.
„ČT dá k dispozici vysílací čas a skromné výrobní a finanční kapacity mladým tvůrcům a nechá na nich, co připraví do vysílání. Pokud budou vyrobené pořady přes čáru (legálně, vkusově, vulgaritou), pak se prostě do vysílání nedostanou. ČT musí počítat s určitou rezervou a rizikem, že věci někdy nevyjdou. Ale je to jediná cesta, jak dostat k ČT mladou generaci, která už dávno televizi jako zdroj informací nebo zábavy ze svého života vyřadila. Jediné, co jí k televizi znovu přivede, jsou obsahy, které jim budou blízké,“ doufá Štern.
Mladá generace přitom všude na světě od klasického naplánovaného televizního vysílání utíká. Má jiný životní rytmus a nonstop přísun zábavy na streamovacích platformách. Proč by měla ve 20 hodin koukat na televizní pořady s nepředvídatelnou experimentální kvalitou?
Televize by se podle Jana Šterna neměla honit za sledovaností, její program ČT2 má vzdělávat a vysílat alternativní zábavu. Tvrdý je zejména vůči ČT1: „Až jedna třetina rozpočtu celé televizní tvorby ztratila svůj veřejnoprávní význam a finance do ní vložené jsou v podstatě ztracené. Mezi dalšími pořady pak převažuje laciná zábava, pořady o vaření, lifestylové magazíny nebo cestopisy, které mají minimální přidanou hodnotu.“
Vzhledem ke kořenům a profesním zkušenostem Jana Šterna mohu chápat, proč se mu vysílání nelíbí. Myslím však, že dobrý manažer se musí oprostit od touhy předělat diváka podle sebe. Pokud něco divák nesnáší, tak pocit, že ho televize vychovává. Mnoho pasáží projektu Jana Šterna na mě bohužel nedělalo dojem vize pro rok 2029, ale pro rok 1999. Hodně dokumentů, alternativy, pořadů pro náročné diváky a umělecké svobody vypadá na papíře krásně. Ale jenom na papíře.
Petr Dvořák
Nešlo to samo od sebe. I na Petra Dvořáka si Česká televize musela zvyknout. První funkční období provázelo podezření části zaměstnanců, že se generální ředitel moc ptá politiků na to, jak byli spokojeni se zpravodajstvím. Pak přišel protest, že je vysílání prozemanovské – a z televize odešly některé výrazné tváře, přičemž ty nejslavnější si pak založily internetovou televizi DVTV. V následujících letech naopak stoupenci bývalého prezidenta nabyli přesvědčení, že Česká televize jde za každou cenu po krku Miloši Zemanovi a jeho okolí.
Za dobu mandátu Petra Dvořáka byl rok 2015 jediným, kdy nebyly žádné volby. Za jeho funkčního období do českého ústavního systému vstoupil zcela nový prvek v podobě přímé volby prezidenta (2013). A pokud někdo bedlivě sleduje (a zpochybňuje) práci České televize, jsou to právě politici, kteří mají konstantní pocit, že za jejich úspěchy a neúspěchy mohou takřka výhradně média.
Petr Dvořák se pak stal oblíbeným otloukánkem části politické scény, která začala vytrvale opakovat, že Česká televize špatně hospodaří, je neobjektivní, uzavírá podivné smlouvy a podobně. Ozvěny těchto postojů se pak projevovaly ve složení Rady České televize. Nejvyhrocenější situace nastala při zvolení Hany Lipovské do Rady ČT. Sněmovna ji nakonec zbavila funkce, když se rozhodla kandidovat ve volbách za Volný blok. Mezitím ale odpůrci České televize dostávali jeden náboj za druhým.
Desetistránkový projekt Petra Dvořáka se od protikandidátů výrazně liší tím, že každá ze sedmi kapitol nabízí konkrétní a měřitelné kroky pro roky 2023-2029. Pokud někde popisuje výchozí teoretický rámec, tak maximálně v úvodním odstavci. Stejný rozsah věnuje i rekapitulaci svých dosavadních úspěchů a aktuální pozice České televize. Jiní kandidáti spotřebovali hodně prostoru na teoretizování.
Zjednodušeně by se dalo říct, že jeho projekt nabízí všechno, co jeho protikandidáti, a k tomu mnoho věcí navíc. Kde jiní kandidáti volají po moderním digitálním zpravodajství ČT24, tam ho Petr Dvořák nabízí i s popisem organizační struktury, výrobním zázemím a novými formáty. Ženský sport a mládežnický sport? Ani ten nechybí. Optimalizovaný nákup sportovních práv? Je tam. Silnější postavení regionálních redakcí a mimopražské výroby? Ano, to je ve Dvořákově projektu také. Flexibilnější producentské skupiny a vyšší spolupráce s nezávislými produkcemi? I to v koncepci najdete.
Různé divácké generace nevidí jako izolované jednotky, ale jako propojené rodiny a komunity, pro které je Česká televize relevantní, důvěryhodná a kvalitní.
Vnímá vliv globálních služeb jako Netflix nebo Disney+, ambiciózní rozvoj původní dramatické tvorby na komerčních televizích, debaty o konci terestrického vysílání po roce 2030, ale i rozvoj umělé inteligence nebo změny evropské a české legislativy.
Svůj projekt koncipoval rozvojově a pozitivně. „Špatné zprávy“ pro případ, že se nezvýší televizní poplatky ani se nezmění definice poplatníka, sepsal v dlouhodobých plánech schválených v prosinci 2022. Při špatné finanční situaci bude řídit televizi podle jednoho dokumentu, při dobré finanční situaci podle druhého.
Pokud by Rada České televize rozhodovala jenom podle projektů, důstojné finále by bylo mezi Petrem Dvořákem a Janem Součkem. A Petr Dvořák svého televizního kolegu převyšuje zaměřením na praktické a konkrétní věci. V Radě České televize rozhodují však i další vlivy a zájmy, vznikají různá spojenectví a taktiky. Všechny možnosti jsou otevřené. Může se stát, že ředitel zvolen nebude, ale protože v červenci končí mandáty třem radním, hledala by se pak shoda o to obtížněji.
Výsledek se dozvíme ve středu 7. června někdy kolem oběda. Jednání začíná v 9 hodin, předchozí volby zabraly přibližně čtyři hodiny čistého času.