Vládní boj proti dvojí kvalitě potravin na českém trhu nic nevyřeší

Koaliční vláda se vypořádala se žhavým tématem posledních let a schválila novelu zákona o ochraně spotřebitele, která má z trhu odstranit dvojí kvalitu zdánlivě stejných potravin. Jsou kolem toho emotivní diskuse, v nichž padají silná slova o Česku jako popelnici Evropy nebo občanech druhé kategorie. Zlé nadnárodní korporace na nás přece chtějí vydělat co nejvíc při co nejmenších nákladech, a tak nám sem posílají šunty, ve kterých jsou místo poctivých surovin samé náhražky.

Spotřebitel má přitom v ruce jeden z nejsilnějších nástrojů − svou peněženku. Pokud není spokojený s tím, že jeho oblíbená konzerva má horší složení než v Německu, nemusí ji kupovat. Novela zákona k tomu chce zavést pokutu až 50 milionů korun za prodej zboží stejné značky v totožném obalu, ale s odlišným složením či vlastnostmi. Podobné chování bude považováno za klamání spotřebitele a nekalou obchodní praktiku.

Zní to bombasticky. Ale pak se do návrhu začtete a zjistíte, že vzniká další opatření typu chytrá horákyně. Reálně toho moc nevyřeší, protože klíčová pasáž je napsaná tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Čtěte pozorně − v rozporu se zákonem bude "jakékoliv uvádění výrobku na trh jako výrobku totožného s výrobkem uváděným na trh v jiném členském státě Evropské unie, přestože takový výrobek má podstatně odlišné složení nebo znaky, pokud to není odůvodněno oprávněnými a objektivními skutečnostmi".

Jsou tam tedy háčky, které šikovný obchodník využije a sankcím se vyhne. Anebo se o ně bude soudit kvůli výkladu. Co je "podstatně odlišné složení"? A co jsou "oprávněné a objektivní skutečnosti"? Patří sem třeba odlišné chuťové preference různých evropských národů dané jejich životním tempem a skladbou jídelníčku? Je podstatně odlišné použití fruktózo-glukózového sirupu místo cukru, nebo ne? A co je vlastně totožný výrobek − stejný název, balení a objem? Nebo jen název?

Není také jasné, který jiný členský stát Evropské unie by se bral jako referenční pro požadovanou kvalitu. Pokud si koupíte populární oranžovou limonádu Fanta třeba ve Španělsku, najdete v ní podle oficiálního webu 8 % pomerančové šťávy. Ovšem v Itálii je v ní dokonce 12 % stejné složky. Rumuni se musí spokojit s pěti procenty pomerančového koncentrátu, kterého je ve složení méně než cukru a fruktózo-glukózového sirupu. Říkáte si, že má východní Evropa zase to horší? Ale Finové mají v limonádě jen 4,5 % pomerančové šťávy a k tomu aromata. V Belgii se prodává varianta se šesti procenty šťávy, u nás uvádí složení pět procent šťávy z koncentrátu s fruktózo-glukózovým sirupem a sladidly.

Pokud tedy chceme stejnou Fantu jako jinde v Evropě, která z nich to má být? Nerozhodují jenom chuťové preference zkoumané v průzkumech, tedy zda má být limonáda sladší, nebo spíš šťavnatější. Členské státy mají různorodé potravinářské předpisy. Pro konkrétní národní trhy se pochopitelně volí odlišná obchodní strategie, kterou ovlivňuje marketing, konkurence, citlivost spotřebitelů na cenu a mnoho dalších faktorů. Touha po unifikovaném zboží popírá realitu poptávky a nabídky.

Pro výrobce i prodejce není nic jednoduššího než upravit obal a vytvořit variantu produktu. Nebude tedy stejný, jak říká novela zákona. Ale na lepší kvalitu spotřebitel zase nedosáhne. Je chybné tvářit se, že za všechno mohou jenom zlé korporace, které už nevědí, jak by na nás vydělaly. Představu břichatého hamouna s dolary místo očí si nechte do budovatelského Dikobrazu. Cílem obchodníka i výrobce je přesvědčit zákazníka, aby si zboží koupil − a pokud s ním bude spokojený, aby za něj utrácel i dál.

Jenže český zákazník toho typicky chce co nejvíc za co nejméně. Je vychovaný cenovými akcemi v supermarketech, které se promítají dál do celého dodavatelského řetězce, protože každý potřebuje nějakou marži. Aby to ekonomicky vycházelo, musíte srazit náklady. Pokud vás legislativa donutí je zvýšit, promítne se to zpětně do prodejní ceny. Na tom není nic překvapivého. O tom, že český trh škrtí slevová spirála, slýcháme už řadu let. A nákupní zvyky se mění jen zvolna. Slibem (a zákonem) však nezarmoutíš.

Vyšlo v Hospodářských novinách 27. 5. 2019