Svatý boj vládní koalice za lepší média

Každý začátek nového volebního období sněmovny provází zvýšený zájem poslanců o mediální problematiku. Zažil jsem to jako novinář opakovaně, je to jako přes kopírák.

Noví zákonodárci plní energie vždycky začnou přemýšlet, jestli by se nedaly změnit mediální zákony. Věčným tématem jsou televizní a rozhlasové poplatky nebo způsob zpracování výročních zpráv veřejnoprávních médií. Střídá se jenom motivace k takovým krokům: buď je to snaha televizi a rozhlas zkrotit, anebo vznešená snaha o nápravu, která má ovšem své háčky.

Tentokrát jsme ve vznešené fázi. Skoro to vypadá, že mávnutím kouzelného proutku budou Česká televize a Český rozhlas lepší, voňavější, stabilnější, krávy budou bučet a hory se zelenat.

Lednové zasedání mediálního výboru sněmovny ale také potvrdilo, že politici jsou stále stejní. Ať mají jakoukoliv politickou příslušnost, neodolají tomu, aby strkali nos do věcí, které jim nepřísluší. Pokud jsme to vyčítali Andreji Babišovi a jeho melody boys, nezavírejme nad tím oči ani u vládní koalice. Je lhostejné, do jak hezkých slov to zabalí, vábení moci je silné.

Lidsky je možné pochopit, že poslance zajímá vnitřní dění v médiích veřejné služby. Jsou to koneckonců také poplatníci, diváci a posluchači. K profesionální politice ale patří, že zná své limity. Politik jednoduše nemůže řešit všechno. Ve vztahu k médiím má zákonem určené pravomoci a u nich se musí zastavit. Do manažerského řízení jim mluvit nemůže, jinak by to byla politizovaná státní média.

Čerstvý poslanec Starostů Jan Lacina, mimo jiné zkušený publicista, na mediálním výboru sněmovny začal rozebírat organizační změny v Českém rozhlase. Při projednávání výročních zpráv se zeptal generálního ředitele, jak to bude s vedením Radiožurnálu, respektive zpravodajství. Reagoval tím na protesty zaměstnanců rozhlasu v souvislosti s oznámeným (a poté zrušeným) nástupem Jitky Obzinové na místo ředitelky zpravodajství.

Jakkoliv to byl kontroverzní krok a jakkoliv to byl asi největší protest za posledních několik let, politik do toho nemá co mluvit. Generální ředitel má právo si vybírat spolupracovníky a novináři se mohou bránit, pokud se obávají snížení profesionálních standardů. Ale v tomto sporu musí poslanec zůstat stranou.

Svůj zájem potom Jan Lacina vysvětloval tím, že sice respektuje hranice, ale chtěl vědět, co se děje. Jenže to jsou ty nuance, které ve výsledku vůbec neprospějí věci, protože by mohly v konečném důsledku zpochybnit nezávislost redaktorů podle toho, kdo hájí jejich zájmy. Rozhlasáci si aféru Obzinová vyřešili sami, a je to tak dobře.

Jenom pro srovnání. Poslankyně Nina Nováková (TOP 09) se na stejném zasedání neubránila postesku nad odchodem tvůrčího týmu podcastu Vinohradská 12 do Seznamu. To zaznělo jen tak mimochodem, jako poznámka fanynky, ale neměla potřebu to nějak rozebírat, natož se na to ptát šéfa rozhlasu.

A v takové rovině by to mělo zůstat. Jakmile se projednávání činnosti veřejnoprávních médií rozkouskuje na jednotlivosti, dílčí aktéry a pořady, nikdy se z toho nevymotáme. Pamatujete, jak bizarní bylo, když se v minulé sněmovně řešily na školském výboru televizní Zprávičky pro děti? Obsah vysílání není věc pro jednání parlamentních výborů. Poslance má zajímat konstrukce veřejnoprávních médií, rámec jejich financování a rozsah veřejné služby, ne personálie nebo dramaturgie.

Na návrh poslance Petra Bendla (ODS) by se měl sněmovní mediální výbor dodatečně zabývat loňskou volbou generálního ředitele Českého rozhlasu. Poslanec míní, že kolem tohoto aktu existují pochybnosti, na což upozornil dopis, který do sněmovny dorazil. Ale ani ohledně výběru nejvyšších manažerů veřejnoprávních médií nedisponují poslanci žádnými zákonnými kompetencemi, výbor tedy maximálně vezme na vědomí informace, které se dozví. Zasahovat do výběru nemůže, natož nějak anulovat rozhodnutí Rady Českého rozhlasu, která ředitele volí.

Vzpomínáte, jak hradní kruhy a SPD zkoušely ve veřejných vyjádřeních podminovat pozici šéfa České televize? Bylo by stejně špatné, kdyby snahy o změnu mediálních rad byly vedené primárně tím, že se nové vládě nelíbí současné personální obsazení. Na to doplatila média v Polsku.

Přejme politikům i sobě, ať dobré úmysly nevydláždí cestu do pekel.

Vyšlo jako komentář v Hospodářských novinách, 24. 1. 2022