Španělské umění

Španělsko dalo světu mnoho pozoruhodných věcí, ale Itziar Okarizovou si mohlo nechat. Dvaačtyřicetiletá umělkyně nyní bydlí v New Yorku a řadí se k radikálním feministkám. V jejím podání má feminismus opravdu hodně bizarní nádech, ke kterému by se její české kolegyně nejspíš nikdy nesnížily.

Okarizová se rozhodla „upozorňovat na rodové stereotypy“, „vyvolat debatu o zažitých konvencích“ a „zpochybňovat obvyklé chování na veřejném prostranství“. A tak už od roku 2001 čůrá vestoje.

Ne, to jste se nepřehlédli. Podstata umění Itziar Okarizové skutečně spočívá v tom, že vyhledává velké publikum, vypije před ním hodně vody a pak se vyčůrá vestoje, čímž podle vlastních slov z jednoho rozhovoru „demonstruje mužský princip“. Ze začátku se nechala natáčet kamerou při močení na různých místech New Yorku - v metru, na mostě, na parkovišti, v hotelovém pokoji… Nakonec z toho v roce 2002 sestříhala dokument.

„Není to jen rozvracení tradičního chápání ženského a mužského rodu. Toto umělecké močení nese znaky rituálu. Je to označkování teritoria močí, je to drzé zabavení prostoru, je to rock'n'rollová póza: stejně jako když se rocková hvězda v gestu upřímnosti vydá napospas publiku, tak i Okarizová vydává něco ze sebe. Coby intimní věc proměněná ve veřejnou záležitost se močení stává demonstrativním ovládnutím situace, i kdyby jen na chvíli,“ blábolí propagační materiály institucí, které měly tu odvahu Okarizovou pozvat do svých prostor, aby tam udělala před publikem loužičku (například v Berlíně).

Největší rozruch vzbudila ve švédském Umeå, kde se - plánovaně - vymočila na jevišti opery. Za krátký výstup obdržela dokonce honorář ve výši 10 tisíc švédských korun. Jak ovšem upozornily tamní bulvární deníky, odměna byla financována z peněz daňových poplatníků, neboť močení bylo součástí kulturního festivalu. „Na to, abych viděl někoho čůrat, nemusím chodit do opery. Stačí, když se v pátek večer projdu městem,“ poznamenal pro bulvár Aftonbladet pravicový zastupitel Anders Ågren.

Jeho politická soupeřka, která peníze na festival přidělila, s ním nesouhlasí. „Kdybychom stejný postoj měli všichni, nikdy bychom neměli k dispozici tak široký výběr z různých podob umění. Protože umění má provokovat,“ domnívá se Britt-Mari Lövgrenová, levicová zastupitelka města Umeå.

Kam se s narušením veřejného prostoru hrabe nějaké Ztohoven…