Sólo pro Šakala
Předvánoční dny roku 1975 přinesly do Vídně rozmoklou městskou zimu. Novináři se přesouvali do sídla organizace OPEC na jednání ministrů o možném zvýšení cen ropy.
Cestou do několikapatrové budovy je zastavil mladík, který jim položil jedinou zvědavou otázku: „Pořád ještě jednají?“ Chvilku předtím vystoupil s kamarády z tramvaje.
Tazatelem byl šestadvacetiletý Iljič Ramírez Sánchez, známý jako Carlos nebo Šakal, a právě se chystal novináře přesvědčit, že odvysílají přesně to, co bude chtít on. Byla neděle 21. prosince 1975, blížilo se poledne, a do Rakouska dorazil mezinárodní terorismus.
Novináři mladíkovi odkývali, že jednání stále běží a nasměrovali ho k dalším redaktorům, kteří čekali na začátek tiskové konference. Šakal tedy se svou teroristickou skupinou vyrazil do budovy OPEC. Nemusel překonávat žádné překážky. „Šli jsme prostě dovnitř,“ vzpomínal později jeden z útočníků, německý terorista Hans-Joachim Klein.
Nikoho nezajímalo, proč si na tiskovku nesou sportovní tašky, ani to, co v nich vlastně mají. Nikdo se jich neptal, co tam dělají, co jsou zač a jestli tam vůbec mají být. Měli naprosto volnou cestu. „Přátelsky nám pokývali hlavou,“ vybavil si loni jeden z rakouských žurnalistů pro Český rozhlas.
Těch šest zdvořilých mladých lidí – tři Pákistánci, Němka, Němec a Venezuelan – vyšlo po schodech do prvního patra. Tam vyndali obsah svých sportovních tašek: byly v nich granáty, zbraně a patnáct kilo trhavin. Větší část skupiny se za střílení do vzduchu rozběhla ke dveřím konferenčního sálu, zatímco Klein si vzal na starosti vyřazení telefonní ústředny.
U sálu hlídkovali dva postarší policisté v civilu. Neměli vysílačky a přísné instrukce jim zakazovaly použití střelných zbraní, pokud to nebude vysloveně nutné. Dobové záznamy uvádějí, že se jmenovali Josef Janda a Anton Tichler. Právě šedesátiletý Tichler se pokusil odzbrojit Carlose, ten na něj byl ale příliš silný a přemohl ho. „Vy jste policajt?“ zeptala se teroristka Gabriele Kröcher-Tiedemannová. Poté, co Tichler přikývnul, mu prostřelila hrdlo a s dalšími útočníky ho odtáhla do výtahu. Pro výstrahu ho vážně zraněného poslali do přízemí.
Mezitím recepční stihla zavolat na tísňovou linku a ohlásit přepadení. Teprve poté se Kleinovi podařilo rozstřílet ústřednu, do které vyprázdnil celý zásobník. Hluk přivedl na místo člena ochranky irácké delegace. Pokusil se odzbrojit Kröcher-Tiedemannovou, ta měla ale záložní pistoli a zastřelila ho.
Druhého z policistů, Josefa Jandu, zamkli v prázdné kanceláři. Nezkontrolovali si ale, že je v ní funkční telefon. Janda neváhal a okamžitě útok ohlásil. Zatímco mluvil, přišel o život třetí člověk: libyjský ekonom, který se teroristům také pokusil vzepřít.
Carlos vtrhnul do jednací místnosti a střílel ze samopalu do stropu. Přítomní okamžitě hledali úkryt. Terorista si prý mezi ministry našel zděšeného venezuelského zástupce a pustil se s ním do přátelského hovoru, jako by se nic nedělo.
Policie improvizuje
K budově zatím dorazila rakouská policie. Její vybavení bylo směšné: z osmi mužů měli jen dva neprůstřelnou vestu, a to ještě obstarožní modely vážící patnáct kilo. Dovnitř se vydali jen tři muži, kteří v následné přestřelce vážně zranili teroristu Kleina, kterého zasáhli do žaludku a stehna. Oslabený Klein po policistech hodil granát, ten se ovšem odkutálel pouhé čtyři metry daleko, kde explodoval, aniž by kohokoliv zranil. Na policisty ale hrozba zafungovala, takže se dala na ústup. „Komando“ tvořili především zasloužilí dopraváci.
Ministři držení jako rukojmí
Belait Abdesselam (Alžírsko), Jaime Dueñas Villavicencio (Ekvádor), Edouard Alexis M’Bouy-Boutzit (Gabon), Ibnu Sutowo (Indonésie), Tayeh Abdul-Karim (Irák); Jamchid Amuzegar (Írán), Abd el-Mouttaleb el Kazemi (Kuvajt), Ezzedine Mabrouk (Libye), Mofia Tonjo Akobo (Nigérie), Ahmed Zaki Yamani (Saudská Arábie), Valentín Hernández Acosta (Venezuela)
V době jednání byli v budově civilní zaměstnanci, novináři a jedenáct ministrů OPEC. Dohromady drželi teroristé jako rukojmí 63 lidí, rozdělených podle Carlosových pokynů do tří skupin: „liberálů“, „zločinců“ a „neutrálních“. Zbylé rukojmí chtěl svázat, ovšem správce budovy mu podle vzpomínek jednoho ze zajatců zcela vážně opáčil, že 25 metrů provazu v nedělní Vídni prostě nesežene.
„Liberální“ skupinu tvořili ministři Alžírska, Kuvajtu, Libye a Iráku, kterým Carlos přikázal, aby se postavili k oknům čelem do ulice. Pak mezi ně rozmístil časované bomby. Na opačnou stranu místnosti obdobně rozestavil „neutrální“ ministry Venezuely, Nigérie, Indonésie, Ekvádoru a Gabonu.
Zbývali „zločinci“, v Carlosově pojetí Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Írán a Katar. Carlos jim oznámil, že vede palestinské komando bojující proti Íránu a Saudské Arábii, ale neublíží jim, pokud budou spolupracovat. Pak nadiktoval požadavky:
Rakouským úřadům:
Držíme delegáty konference OPEC jako rukojmí. Žádáme, aby bylo za dvě hodiny poprvé v rakouském rozhlase a televizi odvysíláno naše komuniké, a pak znovu každé dvě hodiny. Musí být připraven velký autobus s neprůhlednými okny, který nás zítra v 7 hodin ráno odveze na vídeňské letiště. Tam musí čekat plně natankované DC 9 se tříčlennou posádkou, ve kterém odletíme s rukojmími do cílové destinace. Jakékoliv zpoždění, provokace nebo neodsouhlasený postup ohrozí životy rukojmí.
Ruka arabské revoluce, Vídeň, 21/XII/1975
Carlos obě stanoviska poslal do médií prostřednictvím jedné ze sekretářek. Z tehdejší budovy na adrese Doktor-Karl-Lueger-Ring 10 vyšla ještě s jedním zraněným policistou. Když se úřady seznámily s předloženými požadavky, nezbylo než vyhovět – včetně bezprecedentního rozhlasového a televizního prohlášení čteného každé dvě hodiny.
V době přepadení běžel na televizi ORF sportovní přenos, do kterého nechala policie vložit titulek, aby se všichni dostupní policisté, ve službě i mimo službu, okamžitě ohlásili na vídeňském policejním ústředí. Policie, která neměla jakýkoliv krizový plán, zoufale improvizovala. Poněkud neobvyklé oznámení uprostřed sportovního utkání poprvé upozornilo veřejnost, že se děje něco mimořádně závažného.
Média ovládaná teroristou
Rozhlasové zprávy to později potvrdily. Redaktoři vyzývali obyvatele Vídně, aby nechodili ani k budově OPEC, ani k protilehlé univerzitě nebo okolních parků. Upozorňovali, že by dům teroristé mohli vyhodit do povětří. Teroristické komuniké ale zatím nečetli.
Čtyři hodiny po přepadení dal Carlos rakouské vládě ultimátum. Nejpozději v 17.30 musí rozhlas a televize odvysílat nadiktovaný text, nebo přijde o život první rukojmí: íránský ministr. A po něm bude každé čtvrt hodiny zastřelen jeden člověk – až do doby, než komuniké zazní v éteru.
Rakouská vláda byla na rozpacích. Část ministrů prosazovala tvrdý postup, část doporučovala vyčkat na kancléře Bruna Kreiskyho, který se vracel z lyžování v Alpách. Ministr obchodu Josef Staribacher si do deníku poznamenal i slova své vládní kolegyně, ministryně školství Herthy Firnbergové: „Jsem pro to, aby prohlášení v ORF přečetli.“ Jenže se ukázalo, že v ORF není nikdo, kdo by uměl francouzsky a mohl Carlosovo prohlášení vůbec přeložit, natož přečíst. Mnoho dalších bizarních momentů připomněl ve svém výročním článku rakouský týdeník Profil. Celou situací se například nijak netrápilo divadlo vzdálené jen 100 metrů od přepadené budovy plné trhavin. Ke zděšení vlády standardně uvedlo večerní představení…
Vláda se snažila získat čas a vyjednávala o podmínkách, za nichž splní všechny Carlosovy požadavky. Přes všechny komplikace nakonec prohlášení teroristů ORF opravdu odvysílala. Poprvé zaznělo v 17.20 – deset minut před stanoveným limitem – a dodrženo bylo i opakování co dvě hodiny.
Carlos dostal, co chtěl. Úřady skutečně zajistily letadlo s plnou nádrží i tříčlennou posádkou a sehnaly autobus se zataženými okny. Zraněný terorista Klein podstoupil náročnou operaci a přes stanovisko lékařů byl připraven k přeletu. Carlos přistoupil na propuštění části rukojmí – civilních zaměstnanců OPEC a Rakušanů. Další rukojmí měli teroristé pustit po příletu do cílové země.
Ráno nastupovali rukojmí do autobusu a venezuelský terorista se rozhodl, že si užije přítomnost televizních kamer. Dohodnutý počet propouštěných rukojmí pouštěl jednotlivě a s každým se rozloučil potřesením ruky. Některé dokonce objal a poplácal po zádech. Počet zadržovaných osob klesl na 42. Carlos k nim nasedl do autobusu a mával na kolemjedoucí auta.
Konvoj složený z autobusu, policejních aut a sanitky s teroristou Kleinem dorazil bez problémů na letiště. Tam celá skupina za asistence médií nastoupila do čekajícího DC 9. Ministr vnitra Otto Rösch si podal ruku s každým rukojmím. Carlos si toho všiml, vyšel z letadla a zpátky nastupoval až jako poslední. I on napřáhl ruku a ministr Rösch si s ním plácnul. Zajistil si tím odsuzující titulky v ranních novinách. Ostudné gesto dodnes patří k výrazným momentům rakouské žurnalistiky.
Vězeň 872686
Letadlo nabralo směr Alžírsko, kde po přistání přivítali Carlose takřka jako celebritu. Za doprovodu ministra zahraničí usedl do VIP salónku a přistoupil na propuštění třiceti nearabských rukojmí. Tak se i stalo. Letoun dotankoval palivo a se zbývajícími unesenými pokračoval do Libye. Té se vůbec nelíbilo, že mezi unesenými jsou i Libyjci, takže po dalším vyjednávání Carlos propustil jednak občany Libye a jednak dalších pět zadržovaných. Terorista zhnusený chladným přijetím nařídil letět zpátky do Alžírska. Tam byl – pravděpodobně výměnou za volný odchod a několik desítek milionů dolarů – propuštěn zbytek rukojmí. Stalo se tak 23. prosince 1975.
Carlosova „kariéra“ pokračovala až do roku 1994, kdy ho v Súdánu zatkla francouzská tajná služba. Pařížský soud ho poslal za mříže, ovšem ne za tento případ, ale za trojnásobnou vraždu, kterou ve stejném roce spáchal ve Francii.
Hans-Joachim Klein se přestěhoval do Francie a dvacet let tam žil pod pseudonymem. Francouzská policie ho zatkla v roce 1998, o tři roky později byl v německém Frankfurtu odsouzen na devět let. Později tvrdil, že navzdory vyhrocené situaci na letišti v libyjském Tripolisu byl za celým útokem Muammar Kaddáfí, který teroristům přes ambasádu ve Vídni zajistil zbraně a informace o zabezpečení budovy. Hlavními oběťmi měli být ministři Saudské Arábie a Íránu. Podle některých spekulací je Carlos nezabil, protože mu zaplatili víc než Libye.
V prosinci 2003 byl Klein s vědomím německé vlády překvapivě propuštěn na svobodu. „Nejspíš bylo jasné, že se nechystám zase unést pár ministrů ropného průmyslu,“ komentoval své propuštění pro Der Spiegel. Verdikt o propuštění z výkonu trestu si prý pověsil na záchod. Žije spokojeně v Normandii, zatímco Carlos si ve francouzském vězení odpykává doživotní trest. Evidují ho jako vězně číslo 872686/X.