Ředitel pro dalších šest let

Volba ředitele Českého rozhlasu dopadla dobře. Rozdíl mezi čtyřmi uchazeči zvenčí a René Zavoralem byl v tom, že zatímco oni se omezili na magické zaklínadlo „umím si představit“, Zavoral mohl nabídnout pragmatické vedení a konkrétní řešení.

Měl pochopitelně výhodu znalosti vnitřního chodu rádia, ale řada kandidátů se neobtěžovala ani projít veřejně dostupné dokumenty, které by jim jejich představy dost upravily (třeba výroční zprávy). Nebo se mohli alespoň informovat na regulační rámec veřejnoprávních médií, pak by neslibovali kombinované financování z grantů, dotací a státního rozpočtu, za které by na nás Evropská komise pravděpodobně vycenila zuby kvůli narušení trhu prostřednictvím nedovolené veřejné podpory.

https://www.youtube.com/watch?v=unRE79_o_Tc

Zavoralovi tedy nahrálo, že jeho protivníci byli slabí. Často se u nich projevovalo tunelové vidění: byli tak posedlí jednou myšlenkou nebo jedním výsekem ze široké činnosti Českého rozhlasu, že už nebyli schopni nabídnout nic dalšího.

■ Jakub Končelík byl oproti svému projektu nebo rozhovoru pro DVTV výrazně konkrétnější, ale stejně bylo vidět, že ho žene hlavně ten dětský sen o řízení rozhlasu. Z nějakého důvodu je posedlý šetřením nákladů na telekomunikace, které mu přijdou moc vysoké. Možná by se měl lépe seznámit s tím, co všechno tato kapitola v rozhlase zahrnuje. Krátkovlnkou se fakt všechno pokrýt nedá... Nereálný slib o vysílání Radia Wave v regionech (což by znamenalo další úpravu zákona, ale hlavně na to nejsou po startu Plusu ani vysílače) to celé korunoval. Jinak by se tedy hlavně široce diskutovalo s dobře placenými zaměstnanci o tom, co dělat a nedělat, protože když široce diskutujete, nemusíte vlastně nic rozhodovat.

■ Michael Kralert se pochlubil, že finančně stabilizoval Českou televizi, kde strávil necelé dva roky pod vedením Jakuba Puchalského. Rozpočet byl sice tehdy ziskový, ale Rada ČT ve výročních zprávách kritizovala přístup managementu jako celku k zaměstnancům i externím spolupracovníkům a upozorňovala na zhoršující se atmosféru. Založil by další stanici pro mladé vedle Radia Wave, aniž by věděl, kde by vůbec vysílala. Kritizoval absenci rozhlasových aplikací pro chytré telefony, přitom je má rozhlas na všech platformách. Vyhazoval by peníze za další přejmenování a změnu identity stanic, které se přitom měnily teprve před třemi roky. Chlubit se spojením Slovenské televize a Slovenského rozhlasu, a vzápětí jedním dechem dodat, že to tamnímu rozhlasu ublížilo, to je také odvážné. Stejně jako odvolávat se na poradenství při reformách v Chorvatsku, Rumunsku a Rusku, což nejsou cesty pro Český rozhlas. Doufat, že se ještě víc zvedne výběr poplatků od neevidovaných plátců, je v situaci, kdy platí v podstatě každý, kdo má (český výběr je jeden z nejvyšších v Evropě), chytání hodně slabého lasa. Vyhnul se odpovědi na to, jaké formáty v rozhlase považuje za komerční. A tvrzení, že sportovní práva teď skupují komerční stanice, bylo už tuplem bizarní (ve skutečnosti je nejširší nabídka sportu právě na Českém rozhlase).

■ Tomáš Němeček je příkladem toho, že když vás políbí múzy, můžete namalovat krásné vzdušné zámky. Jenže na snech každodenní řízení dvoumiliardové instituce nevybudujete. To platí o plánech na nové digitální stanice pro řidiče (dokonce dvě, pro řidiče s dětmi a bez dětí = dvojité náklady a zablokování dvou pozic v multiplexu), ale také o horečnaté představě, že si svět sedne na zadek z kurzů češtiny pro cizince nebo dalších dvou jazykových mutací zahraničního vysílání. Nesedne, stejně jako uvadá zájem o ty současné. Není pravda, že rozhlas nedostává novinářské ceny. Není pravda, že se vytratila ambice být nejrychlejší v informování, naopak třeba Radiožurnál už pěknou dobu funguje na principu rolling news. Projekty Přehledu do kapsy, Historie do kapsy nebo Hudby do kapsy jsou krásné, ale na první rok. Co by dělal zbývajících pět let ve funkci? A přímo vražedné je výmluvné, byť naplno neřečené nasměrování Plusu k jednomu společensko-politickému proudu reprezentovanému pohrobky českého vysílání Svobodné Evropy. Fakt už není rok 1995 a Dykovka je prodaná, pardon.

■ Tomáš Skřivánek řekl vcelku přesnou charakteristiku současné podoby stanic a chtěl posílit regiony. To je legitimní manažerský záměr. Jenže manažerským řešením a projektovému řízení chybělo to, na co je instituce typu Českého rozhlasu zvlášť citlivá: jakákoliv vize, uchopení rádia pro příštích šest let. A prakticky všechno vsadil na jednu kartu, zpravodajství. To je prostě příliš málo. Radní mu také správně vytkli, že Vltava, o které se neopatrně zmínil a dal jí za vzor hudební stanici Classic FM, zdaleka není jen klasická hudba. Předvedl dobrou manažerskou prezentaci pro představenstvo, jak je zvyklý ze soukromého sektoru. Ale bohužel nic navíc.

■ René Zavoral řekl, co chce. Chci, nabídnu, umožním... Reflektoval chyby dosavadního řízení, aniž by se ale od éry Petera Duhana distancoval. Tím k radním vyslal signál, že si za svou prací i provedenými reformami stojí, chce v nich pokračovat, ale zároveň se poučí. Dobře upozornil na srovnání stavu rozhlasu v roce 2011 a zlepšení dosažených do roku 2016. Řekl, co se nepovedlo a co s tím udělá. Návrhem na zřízení ombudsmana a etického panelu podal ruku stěžujícím si posluchačům, na které míval management sklony spíš vyplazovat jazyk. Posílil by regiony. Při popisu řídících struktur mluvil konkrétně.

Novému řediteli se sluší pogratulovat a popřát pevné nervy. Bude je potřebovat. Jak už to na Vinohradské bývá, ve střehu musí být od prvního dne. Hned jak svět zase získá konkrétnější obrysy po dnešním večírku ve Stropu... :-)

(Původně publikováno jako poznámka na Facebooku.)