Politici a budoucnost ČT? Přehlídka alibismu a improvizací

Ministr kultury Martin Baxa (ODS) definitivně oznámil, že za této vlády se s televizními poplatky nebude nic dělat.

Čtrnáct let stejná sazba se nadále nezmění – navzdory inflaci a dalším ekonomickým jevům. Baxa sdělil oficiální postoj pětikoalice přímo z obrazovek České televize. Byly to přitom vládní strany, kdo se před volbami zaklínal tím, jak přijdou s receptem na udržitelné dlouhodobé financování médií veřejné služby.

Byly to krásné, ale naprosto plané řeči. Vláda Petra Fialy chtěla za každou cenu „vyřešit“ hlavně složení Rady České televize, ostatní pro ni bylo podružné. Zprvu to vypadalo, že se s novelou mediálních rad sveze alespoň jednorázové zvýšení poplatků o 15 korun, ale i toho se koalice lekla. Důvod? Podle ministra se zkrátka nacházíme ve velmi těžké situaci a byl by to „symbolicky špatný krok“.

Vláda s pohodlnou většinou se bojí toho, co by na to řekla veřejnost. Odpověď přitom známe, průzkumy naznačují, že veřejnost by těch patnáct korun většinově akceptovala.

Horší ovšem je, že ministr kultury nenabízí žádnou alternativu. Prostě řekne ne a tím to pro něj končí. Nemá žádný koncept, žádnou vizi, žádnou strategii. Místo toho uhne k tradičnímu líbivému prohlášení, že by hospodaření České televize měl zhodnotit Nejvyšší kontrolní úřad.

Je to čistý alibismus. Ani rozhlas, ani televize se cifršpionů z NKÚ nebojí, ale politici nedokázali v minulém volebním období dotáhnout do konce potřebný zákon. Momentálně úřad tu vytouženou kontrolu nemůže ani udělat. O rozšíření příslušného paragrafu politici mluví několik let, ta odpovědnost je na nich. Výmluvami na NKÚ jenom získávají další odklad a televizi se ztenčují manévrovací možnosti.

Ministr kultury se nechal během filmového festivalu v Karlových Varech slyšet, že nejdřív chce vidět „jasná čísla o hospodaření a také nějaký plán“. Je to postavené na hlavu, ale ne kvůli tomu, že by snad Česká televize byla nedotknutelná. Absurdní je na tom to, že ministr ta čísla o hospodaření má! Televize každý rok podle zákona posílá do sněmovny výroční zprávu o hospodaření, ta aktuální má 130 stran a stačí si ji přečíst. Nebo kteroukoliv předchozí. Nebo říct, co si ministr představuje pod těmi „jasnými čísly“.

Lavíruje úplně stejně jako jeho předchůdci i jako vykutálení opoziční kritici České televize. Něco chtějí, neřeknou co, ale nebudou spokojení, dokud to nedostanou.

Druhou absurditou je ta touha po plánu. Tím, kdo by měl zarámovat pozici médií veřejné služby v dlouhodobém horizontu, je přece ministerstvo kultury. Právě Baxův resort je zodpovědný za tvorbu, aktualizaci a systémové nastavení mediální legislativy. Kdo jiný už by měl bdít nad kulturní politikou a společenským přesahem audiovizuálního sektoru?

Ministr se však snaží odpovědnost přehrát na Radu České televize. Ta by prý měla ve spolupráci s ředitelem říct, co se bude financovat a jaká bude dlouhodobá vize. I tohle je od ministra zarážející výrok, to jsou opět existující, veřejné a pravidelně aktualizované dokumenty. Někdy to vypadá, že by veřejné diskusi a politické kompetenci obecně dost prospělo, kdyby se politici aspoň jednou podívali na webové stránky České televize (nápověda: v patičce klikněte na odkaz Rada ČT, potom na kolonku Dokumenty projednané radou).

Stručně řečeno, politici mají k dispozici jak rozbor hospodaření, tak dlouhodobé koncepce. Co naopak nemají, je vůle k rozhodnutí, odvaha ho obhájit a smysl pro odpovědnost. V téhle zemi vytrvale zkouší problémy vysedět. Tiše doufají, že dějiny nenápadně projdou kolem, příliš o ně nezakopnou a problémy zdědí někdo jiný.

Jako by si členové vlády předávali obálky s tajnými návody, jak se vyhnout nepříjemným agendám. Za prvé, požadujte širší diskusi. Za druhé, zadejte zpracování analýzy. Za třetí, svolejte pracovní komisi. Za čtvrté, zpochybněte závěry pracovní komise… Roky plynou, lidé z praxe bijí na poplach, politici jim posílají knížecí rady a doufají, že se to zase nějak zplichtí, zalepí, zaimprovizuje. Jsme země nemocná improvizacemi.

Vláda nastoupila s tím, že chce vyléčit nemocné mediální rady, aby už nehrozilo, že si aktuální sněmovní většina podmaní média veřejné služby. Ale proč tedy svou nečinností ta samá média reálně oslabuje? Snad ne proto, aby se jich nakonec mohla zeptat, co pro ni udělají výměnou za své posílení.

Vyšlo jako komentář v Hospodářských novinách, 11. 7. 2022