Nebylo těch princezen už dost?
Sametová revoluce a svobodný mediální trh přinesly do našich životů jednu zvláštní posedlost. Televizní program je o vánočních svátcích sestaven převážně z pohádek. A to napříč všemi hlavními stanicemi.
Náměty těchto pohádek jsou navíc jako podle šablony: musí tam být král, princezna, udatný rytíř a sem tam čert nebo drak. Jako by jiné pohádkové figury ani neexistovaly. Jako by se celá proslulá československá továrna na kouzla a fantazii smrskla jenom na to, co se dá natočit v kulisách známých památek.
Rodiče si zvykli odkládat děti čím dál víc před televizní obrazovky. Ještě na Vánoce 1989 toho Československá televize pro nejmladší diváky tolik nenabízela. Jednak byly jenom dva programy, takže se na ně musely vejít pořady pro celou rodinu, a jednak měla tehdejší společnost celkově jiný rytmus.
Na Štědrý den 1989 byla pohádka na programu dopoledne a večer, odpoledne si děti mohly pustit česko-britský vánoční příběh o vzniku koledy Tichá noc. Na druhém programu byly také dvě pohádky. Na Boží hod a na Štěpána se pohádky už večer nevysílaly, běžely komedie nebo koncerty.
Pohádková smršť přišla s nástupem televize Nova v roce 1994. Co dávala na svůj první Štědrý den? Celé dopoledne pohádky (včetně Tří oříšků pro Popelku), v podvečer Disneyovky a Lassie, večer Pyšnou princeznu a komedii Sám doma. Pohádku nabídla v hlavním vysílacím čase i další den. Ale to byla pořád jenom předzvěst toho, co mělo následovat.
V červnu 1997 totiž na tuzemský televizní trh dorazilo elektronické měření sledovanosti pomocí peoplemetrů. S přesností na sekundy bylo najednou jasné, kolik diváků si vybralo jaký pořad, i jak dlouho se dívali. Programová schémata se nemilosrdně podřídila reklamním zájmům a plán byl jasný: udržet diváky před obrazovkou co nejdéle, ukousnout si co největší podíl z koláče sledovanosti.
Na Vánoce 1997 byly pohádky v hlavním čase na ČT1, na Nově i na Primě. Příští Štědrý den už byl program na Primě postavený především z reprízových pohádek.
Vymetání archivů čehokoliv pro děti, kde je aspoň jedna princezna, pak dostalo druhý dech s příchodem digitalizace televizního vysílání. Počet vysílacích kanálů se rozšířil, což umožnilo vykázat méně atraktivní pořady na vedlejší stanice. Takže v posledních deseti letech si na hlavních programech můžete vybírat mezi pohádkami, pohádkami a pohádkami, zatímco normální filmy jsou v menšině.
A to i podle sledovanosti. Králové a královny mají vyšší statisíce až miliony diváků, ostatní paběrkují s mnohem nižšími podíly na publiku.
Budiž, potřebujeme rodinné filmy, kde všechno dobře dopadne, každý najde své štěstí, zlo je potrestáno a děti si odnesou morální ponaučení. Pohádky patří k naší národní tradici. Proč ne.
Ale zatímco jejich vizuální výpravnost je čím dál lepší, příběhy jsou čím dál stereotypnější. Kouzelná babička nebo sudička, jedno království střídá druhé, a princezna je buď úplně blbá, nebo naopak Xena bojovnice.
Největší odvaz je cestování časem nebo hvězdné království. Čest výjimkám: největší zájem je ostatně o příběhy, které z těchto schémat uhnou. Rekord v roce 2022 vytvořila pohádka o Krakonošovi, dlouholetým fenoménem sledovanosti jsou oba díly Anděla Páně.
Platí také pravidlo, že divák chce každý rok novou pohádku. Publikum očekává, jestli se scenáristům podařilo vymyslet příběh, na který se všichni budou těšit i při reprízách. To je mimořádně náročný úkol. České pohádky se totiž nevyrábějí a nevysílají primárně pro děti, ale spíš pro dospělé.
Štědrovečerní příběh Tajemství staré bambitky 2 sledovalo živě dva a půl milionu diváků ve věku od 15 let. Dětských diváků od čtyř do dvanácti let bylo 281 tisíc. Dokážou jim současní scenáristé a dramaturgové nabídnou děj, který by je zajímal, a uvěřitelné postavy, jimž by mohli fandit?
Ve světě děti sledují animované příběhy typu Encanto nebo třeba filmy o komiksových hrdinech. Nemusíme hned přemýšlet o rozpočtech, jimiž disponují zahraniční filmaři.
Vtip je v tom, že řada jejich scénářů pracuje se světem kolem nás, do kterého přidají fantazijní prvky. To jsme uměli také u nás, od Arabely přes Saxanu po Lucii, postrach ulice.
Ale zdá se, že posadit herecké legendy na trůn a nechat momentálně populární mladé tváře procházet dějem, se stalo normou. A děti? Ty si zapnou Netflix.