Noční můry veřejné služby
Vlastně je to paradoxní situace: čím víc se veřejnoprávní média snaží zlepšovat, tím pod většími útoky se ocitají. Tlaky přicházejí z více směrů - z privátního sektoru, od politiků, od technologických platforem anebo od různých iniciativ pod vlivem propagandy.
Společným jmenovatelem kritiky je, jestli nejsou média veřejné služby přežitek, který v takové velikosti už v moderní době nepotřebujeme. Ke škrtům, provozním úpravám a změnám financování přistoupily i evropské země, ve kterých byla veřejnoprávní média vždy dominantní silou na mediálním trhu.
Největším ohrožením stabilního prostředí jsou politici a jejich zájmy. Z podstaty věci jsou volení zástupci lidu právě tou rozhodující složkou, která může veřejnoprávní službu osekat, změnit nebo zcela zrušit. Jejich motivace přitom může být různorodá. V zemích s autoritářskými vládami, které nechtějí připustit opoziční kritiku, se pod záminkou zjednodušování organizační struktury sahá k radikálním změnám, propouštění a navázání financí na státní zdroje. Říct, že něco bude levnější a menší, je populární. Šetřit chceme všichni...
Snahy o jiný model financování veřejné televize a rozhlasu se vytrvale objevují také v Česku. Iniciátorem byla obvykle ODS, ale žádný z nápadů se neprosadil a pod vedením Petra Fialy se tato strana snaží veřejnoprávní média naopak vlažně bránit.
Důvodem je pochopitelně síla Andreje Babiše a jeho média zaparkovaná ve svěřenském fondu. Dřívější kritici tedy volí opatrnější slovník a mluví o potřebě rovnováhy na mediálním trhu. Nejhalasnějším odpůrcem České televize a Českého rozhlasu je dnes Tomio Okamura se svou SPD. Člověk, který kariérně a mediálně vyrostl i díky nim. Jeho politická síla ale na víc, než na hartusení zatím nestačí.
Debatu o udržitelném modelu veřejné služby nakonec rozhodne technologický rozvoj. Navázání poplatků na vlastnictví přístroje už dnes obstojí jen s obtížemi, protože sledovat televizi a poslouchat rozhlas je díky internetu možné i bez tradičních obrazovek a rádií podléhajících poplatkům. V budoucnu by tak mohl počet registrovaných přístrojů klesnout pod únosnou hranici, a tím snížit výnosy obou veřejnoprávních médií.
Němci problém vyřešili tím, že se zkrátka platí "z hlavy", za každou domácnost, ať už nějaký přístroj fyzicky má, nebo ne. Ale nejsem tak naivní, abych očekával, že naši politici převezmou jednoduchý a funkční model odjinud. Spíš nás čekají orgie poslanecké kreativity, kde si každý bude chtít vyřídit nějakou bolístku nebo prosadit partikulární zájem.