Když se rozbije panoptikum

Příběh Ivety Bartošové je model viktoriánského panoptika, jenom přesazený do 21. století. Národ se pobavil, teď je čas říct dost.

V 19. století se bohatnoucí střední třída v Anglii dožadovala širokého spektra levné zábavy. Poptávka narostla zejména v devadesátých letech, když se změnil pracovní režim. Zatímco do té doby se pracovalo celý týden kromě neděle, nově dostala většina pracujících půl dne volna také o sobotách. Vznikl tím velký hlad po nových způsobech trávení volného času. Kromě divadelních a cirkusových společností, sportovních klubů a zoologických zahrad se rozšířily laciné estrády, které se vždy na čas usadily na nepoužívaných dvorcích a bojovaly o pozornost kolemjdoucích.

Většinou se jim říkalo panoptika nebo obludária, protože základním principem laciného výdělku bylo předvést šokovanému publiku extrémní jedince, anebo alespoň názorná zpracování krvavých příběhů s použitím voskových figurín. Zatímco část obyvatel byla spokojena, že na někoho mohla ukázat prstem („podívejte, obluda!“), jiní spořádaní Angličané na pořadatele podobných estrád volali policii. Stížnosti na veřejné pohoršení se hromadily a úřady začaly podobné akce zakazovat. A tak se kočovné panoptikum vždy po několika týdnech sbalilo a odjelo na jinou štaci.

Majitelé takových panoptik vlastně okopírovali princip cirkusů, jen místo cvičených zvířat předváděli lidi s různými formami postižení. Plakáty o nich mluvily jako o hříčkách přírody. Pro více či méně dobrovolné účinkující to byl jediný způsob obživy, normální práci nesehnali. Známý je „Sloní muž“ Joseph Merrick, dále šlo typicky o lidi trpasličího vzrůstu, jedince s přebývajícími či chybějícími končetinami, siamská dvojčata a podobně. Čím ohromenější byly pohledy platících zákazníků, tím lépe. K tomu všemu přispěl rozvoj senzacechtivého tisku, který zprávy o podobných vystoupeních s radostí otiskoval, protože mu to přivádělo čtenáře.

A tenhle princip platí dodnes. Viktoriánská kočovná obludária vystřídaly televizní reality show a díky moderním technologiím je všechno blíž. Jakákoliv bizarnost je natočena, vyfocena, nebo alespoň popsána, vzápětí zařazena do agenturních databází a během chvíle vydána po celém světě. Jen za první dva červencové týdny média přinesla příběhy o obřím novorozenci, pár zvířecích mutantech, ženě s náhradní nohou z Lega, nebo nejpotetovanější ženě zeměkoule.

Dnes v našem panoptiku: Padlá diva

Tuzemskou specialitou je Iveta Bartošová, její závislosti a její muži. I to je v zásadě standardní bulvární náplň - natolik běžná, že je naopak skandální, když nějaká celebrita na něčem závislá není. Možná nad jejím příběhem máváte rukou a netušíte, o co vlastně jde. Možná se k vám chtě nechtě donesl, i když podobné historky nesledujete. A možná patříte k velké části národa, která z článků o Ivetě Bartošové dělá nejčtenější texty a hltá nejnovější informace z jejího soukromí.

Poslední události kolem padlé divy se nedají nazvat jinak, než jako lidská tragédie v přímém přenosu. Bylo by naivní žádat po bulváru bůhvíjakou etiku, když jeho bytostnou podstatou je, že obecnou morálku naopak narušuje. Ovšem to, co se děje teď, je učiněná smršť pozoruhodných praktik. Najdou se dokonce lidé, kteří tvrdí, že to je rafinovaně propracované PR podle geniálního scénáře. V tom případě musí být ten člověk, co to vymyslel, nesmírně bohatý a o jeho služby je nepochybně rvačka. Zvládl totiž zorganizovat podivnou cestu zpěvačky do Itálie v doprovodu posedlého fanouška, zatáhnout do toho policii a záchranáře v nejméně dvou zemích, vrátit na scénu exmilence, na kterého všichni zapomněli, a nakonec zorganizovat šťastný (?) návrat domů. To je mimořádný výkon. Akorát není jasné, k čemu by takhle zběsilé PR mělo sloužit.

Bývalá disco star vojáků československé armády, jejíž hlas jí vymezil kariéru v oblasti naivních písniček o lásce, toho má za sebou hodně. Možná se už ve svém životním příběhu nevyzná ani ona sama. Plus mínus je jisté to, že kariérní sešup začal po rozchodu s Ladislavem Štaidlem v roce 1999. Posledních třináct let jejího života je provázeno střídáním mužů, najímáním a vyhazováním manažerů, pokusy o sebevraždu, obřími dluhy, závislostí na lécích, alkoholem, nahými snímky a rozpadlými profesními vztahy. U rockerů se s něčím podobným počítá, u ní byla každá tato věc sama o sobě ránou pro image, natož když se sešly všechny dohromady, podpořeny katastrofálními výkony. „Nikdy bych nedopustil, aby se nechala fotit v podroušeném stavu na nějaké párty v náručí nějakého chlapa a aby jí bylo vidět téměř až do rozkroku. Ty fotografie jsou v příkrém rozporu s image, kterou jsem jí budoval, tedy vzorné matky, něžné a lyrické princezny,“ komentoval to suše Štaidl.

Koukejte, jak je hrozná!

Bartošová dospěla do stádia, kdy nad sebou nemá kontrolu, má zřejmě problémy s alkoholem a její celkový projev naznačuje, že je nejvyšší čas na komplexní odbornou pomoc. Této situace využívá její okolí, které do médií pouští nelichotivé videozáznamy a fotky, notně nabourávající nejen soukromí, ale především obyčejnou lidskou důstojnost zpěvačky.

Příklad? Bývalý milenec dává na Facebook lékařské zprávy, další samozvaný spasitel poskytuje internetovým serverům videa s nesrozumitelně breptající zpěvačkou v nelichotivém zdravotním stavu, a současný partner si bulvární redaktory vzal jako doprovod na bizarní záchrannou misi do Itálie. Mezi tím vším nejistě nakračuje Iveta Bartošová, která si polovinu nedávného dění vůbec nepamatuje a u druhé poloviny není jisté, jestli pochopila, co se kolem ní děje. Při poskytnutých rozhovorech působí zmateně, nepřítomně a s obtížemi dá dohromady jednoduché věty. Místy o sobě z nejasných důvodů mluví jako o Bartáčkové.

Kdyby existoval ten hypotetický velmistr public relations, nikdy by zpěvačku v podobném stavu před kamery nestrkal. Něco jiného je, když si celebrita řízeně vytváří image poněkud šílené osoby, ale ví to o sobě, a něco jiného je, když se z celebrity stane nemocný člověk, který ne zcela rozeznává realitu.

V současném stavu je Iveta Bartošová chudák, který slouží jako hromosvod frustrované společnosti. Stejně jako ti účinkující z dob viktoriánské Anglie, i ona je někým, na koho „slušní lidé“ mohou ukázat prstem; někým, komu se mohou posmívat a s úlevou přitom zjistit, že je na tom někdo hůř než oni. Cílová skupina bulváru se na ni už dávno nedívá kvůli zpěvu, ale právě jako na cizí neštěstí. Ostatně, Nova jejímu příběhu v neděli zasvětí speciál Televizních novin.

Jenže nemocný člověk se má léčit, ne být cílem mediální štvanice, která potrvá prostě tak dlouho, dokud ponese peníze a sledovanost. A to bychom Ivetě Bartošové přát neměli, ať už si o ní a její tvorbě myslíme cokoliv. Pokud nastal čas říct dost, tak právě teď.