Kdo nekojí podle nás, kojí proti nám?

Zdá se, že naši křehkou demokracii dokáže ohrozit i něco tak samozřejmého, jako je kojení dítěte. Alespoň podle ohlasů, jež na sociálních sítích a na některých serverech vyvolala březnová příhoda z jedné pobočky Raiffeisenbank. Matka tam kojila dítě při čekání ve frontě a dostala se kvůli tomu do slovního konfliktu se členem ochranky, po němž z banky odešla a dítě nakojila venku. O svůj příběh se pak podělila na facebookovém profilu neziskovky Laktační liga.

Mediálnímu sloupku nepřísluší hodnotit široké společenské a zdravotní souvislosti kojení, ale nešlo si nevšimnout, jak se k věci postavila samotná banka a jaké výrazy se objevovaly při hodnocení celé události. Pokud bychom posuzovali svět jenom podle anonymních profilů na sociálních sítích − zejména pak na Twitteru −, u nichž jméno nahrazují vlaječky a útočný slovník, musely by matky kojit děti někde za plentou.

Takoví lidé nejčastěji matce vytýkali, že kojila "demonstrativně" a "provokovala své okolí", dále "chtěla být cool biomatka", pak také "nemá žádný stud" a "takové kojení je diagnóza". Takhle to vypadá jako nějaký nestydatý striptýz rušící klienty banky od poklidného vyřizování úvěru, přitom dotyčná matka měla z jedné strany kočárek, na sobě měla svetr, dceru držela na klíně a hlava dítěte jí zakrývala prs. Podle ní to člen ochranky vyhodnotil jako exhibování a vyzval ji, ať toho nechá nebo jde pryč, jinak ji nechá vyvést. Podle banky ji jen vyzval, ať se zahalí.

Banka se za přístup muže z ochranky omluvila, mohl se zachovat lépe a vstřícněji. S kojením na svých pobočkách problém nemá. Nechá volně proběhnout i pondělní protestní kojící happening svolaný performerskou skupinou Kojící guerilla. Matkám obecně nabízí, že jim podle možností konkrétní pobočky vždycky poskytne klidné místo pro kojení. Raiffeisenbank situaci komunikačně zvládla a tím by to také mohlo dospět ke zdárnému konci, kde jsou spokojené obě strany.

Pořádat kojící happening je ovšem stejně přepálené a kontraproduktivní jako vyhánět matky někam do izolace, aby ani náznakem nepohoršily slušné Čechy, pro které je pohled na dítě přisáté u prsu naprostým popřením všech hodnot konzervativní společnosti. Happening věci neprospěje a upozorňují na to samy kojící matky. Když si téma unesou dvě performerky a vydají k němu tiskové prohlášení, začne to přepadávat přes hranu mezi legitimním postojem a sebe­zviditelňováním.

Přesto mě zaujalo, jaký narativ zvolili a drží internetoví strážci tradičních morálních hodnot. Zatímco křesťané na sítích spíš hájí právo matky a zájem dítěte a celou událost moc neprožívají, jsou tu ještě takzvané ostravské profily. To jsou účty na sociálních sítích, které jako svou domovskou lokaci uvádějí Ostravu nebo jiná města Moravskoslezského kraje a dávají celkem radikálně najevo, jak by se měli chovat ostatní.

Zpravidla jsou to muži s velmi jasnou představou, co by měla dělat žena, aby je "neprovokovala". Zapomíná se však, že provokace je úspěšná jen podle toho, jak odolný je cíl, u kterého má vyvolat reakci. Pokud autory takových profilů rozdráždí pohled na kojící ženu, vyjde z tohoto srovnání jako odolnější ona.

Slovník byl místy skutečně dost radikální a vulgární, nejen na adresu kojící ženy, ale i těch, kteří v tom neviděli žádný problém. Na sítích a serverech si o nich můžete klasicky přečíst, že jsou to de­viantní primitivní havloidi, kteří podporují úchylné chování a nechápou, co je intimita. Pak sáhnou k typickému argumentačnímu faulu, šikmé ploše, a začnou se dramaticky ptát, jestli budeme příště v bance tolerovat třeba orální sex.

Autoři takových výroků v podstatě předvedli, že jejich tradiční hodnotou je vulgárně urážet. Rozohní je banální podněty, přitom pokud se na kojící ženu nechtějí dívat, stačí odvrátit zrak. Nic nelegálního nedělala a na odhaleném prsu není samo o sobě nic nestoudného.

To bychom byli za chvíli jako některé ultrakonzervativní kruhy ve Spojených státech, jež chodí zahalovat sochy nahých žen nebo požadují jejich odstranění z veřejných míst, aby údajně nepohoršovaly děti. Protože na děti můžete svést i vlastní obavy.

Vyšlo jako komentář v Hospodářských novinách 15. dubna 2019