Jak si stěžovat na novináře

Krátká odpověď: hlavně ne jako ministr školství. Nejdřív vychladněte.

Ministr školství Petr Gazdík se rozčílil při rozhovoru pro Deník N. Nelíbily se mu otázky ohledně jeho výroků ke kauze Bečva. Nechal se totiž slyšet, že by na policii a státním zastupitelství ve Vsetíně měly padat hlavy.

Nic takového by ale člen vlády neměl říkat, protože to působí jako politický tlak na nezávislé vyšetřování. On sám sice tvrdí, že přece vede školství a ne vnitro, takže na takových výrocích nevidí nic špatného, ale tlak přece nemusí mít podobu přímého nařízení. Tlak vytváří i výroky vysoce postavených činitelů na internetu a v médiích.

Zajímavá je pasáž, která mimoděk odhaluje ministrovo uvažování o práci novinářů (zvýraznění je moje):

„Já se omlouvám, ale věděl jsem, že Deníku N nemám poskytovat rozhovor takto spatra. Jestli máte nějaké otázky, prosím, pošlete mi je e-mailem. Já vám na ně odpovím, bude to tak lepší. Nerad bych, abyste z toho udělal něco. Jestli cokoliv z tohoto, co jsem vám řekl, použijete, důrazně vás žádám o autorizaci. Pakliže to neuděláte, budu si stěžovat a už vám rozhovor nikdy neposkytnu.“

V těch několika větách je všechno o moderní politické komunikaci. Nebo lépe řečeno: o zvyklostech, které ji provázejí. Z velké části za ně mohou sociální sítě.

Ačkoliv sociální sítě vznikly jako platforma pro dialog a komunikaci, politici si z nich udělali jednosměrné nástěnky. Vyhovuje jim, že něco zveřejní na Facebooku a na Twitteru, aniž by proti nim seděl redaktor, který jejich myšlenku vzápětí zpochybní nebo doplní.

Proto jsou politici tak překvapení, když novináři nefungují jako jejich rozšířený tiskový servis. Nechtějí odhalovat pravou podstatu svých myšlenek. Chtějí zůstat v pohodlném světě naleštěných prohlášení, která jsou předem připravená a neřeknou nic navíc. 

Spontánní rozhovor odhaluje, jak respondent myslí, na co dává důraz a o čem se mu nechce mluvit. Leckdy o sobě prozradí víc tím, co neříká anebo tím, co prohlásí mezi řečí. Proto se exponované osoby bojí mluvit spatra. Zejména lidé, kteří rychleji mluví, než myslí. Ale novináři mají přinášet reálný obraz, nejsou tu od public relations.

S tím souvisí pocit, že by novináři měli posílat otázky e-mailem, protože je to „lepší“. Ale pro koho? Opět jenom pro politiky. E-mailová komunikace může zůstat bez odpovědi. Může se příhodně ztratit v záplavě jiných zpráv. A není interaktivní, takže odpověď může být dokonale nicneříkající.

Tradičním omylem je, že by novináři měli posílat rozhovory a články k autorizaci. Ne, na nic takového neexistuje žádný nárok. Autorizace jako dobrovolný krok má smysl třeba u vysoce odborných témat, kde by mohlo dojít k posunu sdělení, terminologickému zkreslení anebo chybnému citování jmen a názvů. Není to ale podmínka k vydání textu.

Ale vůbec nejzajímavější je Gazdíkova výhrůžka, že si „bude stěžovat“ a příště neposkytne rozhovor. Přiblížil se tak svým politickým oponentům, kteří ignorují otázky z vybraných redakcí. Veřejný funkcionář však musí mediální kritiku vydržet, protože novináři zprostředkovávají veřejnosti informace o tom, co dělá a jak se chová za peníze nás všech.

À propos, kde by si chtěl stěžovat?

To už sice nedodal, ale dejme tomu, že teoreticky u ředitele vydavatelství Deníku N anebo u šéfredaktora. A co by si představoval, že s jeho stížností udělají? Dají redaktorovi za uši, že konfrontoval politika s jeho výroky? Novinář udělal přesně to, co se od něj očekává. 

Jiné možnosti stížností na redaktory internetových a tištěných periodik ani nejsou. Mnoho lidí má zafixovanou představu, že jejich bolístky pofouká Etická komise Syndikátu novinářů. Ale Syndikát novinářů je dobrovolný spolek, není to organizace cechovního typu jako třeba ve Francii. Jestliže je podstatou stížnosti, že má potenciálně napravit pochybení, touto cestou toho stěžovatel nedosáhne.

Kdykoliv si politik stěžuje na novináře, zavání to křivdou, že ho přistihli blábolit, při vytáčkách a při nějakých nekalostech. Novináři vždycky můžou za všechno, politici málokdy začínají s hledáním chyb u sebe.

Politik je veřejný funkcionář a čím vyšší pozici má, tím širší možnosti má, jak se ohradit proti tvrzení médií. Má vlastní profily na sociálních sítích, webové stránky, tiskový odbor, tiskové konference, zkrátka zdaleka není v pozici obyčejného člověka, o němž média napsala něco ošklivého. Buď tedy řekne, co je špatně, anebo bude kňourat. Ale nejpravděpodobněji se dožaduje nápravy prostě proto, že si sám uvědomuje, co vypustil z úst. A kdyby se ohradil na svých platformách, tak rozmaže, co způsobil.