Digitální děti Václava Kasíka
Před patnácti lety se touhle dobou děly věci. Stanislava Grosse například vystřídal v čele vlády Jiří Paroubek. Ještě existovalo ministerstvo informatiky a Vladimíra Mlynáře na něm nahradila Dana Bérová. A čerstvě začal platit zákon o elektronických komunikacích, kterému kvůli dlouhému názvu všichni říkali ZEK.
Byl to strašně dlouhý zákon, při jehož projednávání ve sněmovně šlo o každé slovo. Naprosto zásadně ale ovlivnil to, jak dnes vypadá mediální scéna a jakou pozici na ní mají veřejnoprávní média. V srpnu téhož roku se k němu přidal zákon o rozhlasových a televizních poplatcích, který České televizi a Českému rozhlasu zajistil více peněz (ovšem výše poplatků se od toho roku nezměnila).
Rok 2005 byl pro informatiku a digitalizaci obecně dost zásadní. Analogové Česko se totiž začalo chystat na televizní digitalizaci. Michel Fleischmann toužil po televizních stanicích TE2 a TF1, jiní plánovali televizi pro kutily, Fero Fenič chtěl mít svou Febio TV a poprvé se objevil nápad na soukromý zpravodajský kanál Z1.
Nové stanice Českého rozhlasu
Česká televize začala s řádným digitálním vysíláním 21. října 2005 a součástí datového toku její sítě byly také stanice Českého rozhlasu. Včetně několika nových. Díky aktivní podpoře tehdejšího generálního ředitele Václava Kasíka totiž Český rozhlas během roku 2005 spustil tři nové programy.
Těmi digitálními dětmi Václava Kasíka byly stanice vážné hudby D-dur (od 1. května 2005), zpravodajské Rádio Česko (od 1. července 2005) a populárně-naučné Leonardo (od 1. září 2005). Čtvrté dítě se tou dobou chystalo představit veřejnosti: Radio Wave odstartovalo tikáním budíku a kokrháním kohouta 13. ledna 2006, plus mínus měsíc před mým nástupem do rozhlasu.
Na jaře před patnácti lety to chvilku vypadalo, že digitální projekty budou od Václava Kasíka dárkem na rozloučenou. Končilo mu totiž funkční období a první etapu digitalizace dostala Rada Českého rozhlasu ke schválení 27. dubna 2005, měsíc před volbou nového generálního ředitele. Kasík chtěl mandát obhájit i na dalších šest let. Nejprve měl jedenáct protikandidátů, právě na konci dubna 2005 ale postoupil do finálové trojice společně s Richardem Medkem a Alexandrem Píchou.
Takzvaná „Prokopova rada“ (ve funkci předsedy Rady Českého rozhlasu tehdy byl hudebník Michal Prokop) tehdy schválila Kasíkovy plány jednomyslně. Pečlivými formulacemi radního Štěpána Kotrby zavázala generálního ředitele, ať připravuje spolupráci na digitálním vysílání s Českou televizí, přichystá stanici pro mladé posluchače a dopracuje podmínky pro multimediální obsah.
Volba rozhlasového ředitele 25. května 2005, kterou jsem tehdy sledoval v Národním muzeu ještě jako redaktor webu Česká média, byla dost napínavá. Provázelo ji dusno, nejenom kvůli počasí za okny historické budovy, kde si tehdy rozhlasová rada půjčovala jednací místnost. Část radních chtěla, ať Václava Kasíka vystřídá Richard Medek. Tajná volba se protahovala a zastánci Richarda Medka byli v zákulisí ochotní hlasovat pro Václava Kasíka jedině tehdy, pokud slíbí, že se Medek stane programovým ředitelem.
Václav Kasík nakonec dostal 7 hlasů, zbylí dva radní podpořili právě Richarda Medka.
Probírání lenivého obra
Kasík později rok 2005 shrnul slovy, že všechny změny „umožnily spustit ofenzivu, která, po letech poznamenaných nezbytnou zdrženlivostí někdy až na své samé hranici konkurenceschopnosti a zdravého vývoje, zákonitě musela přijít“. Jinými slovy, Český rozhlas se tehdy probral do digitálního světa, navzdory různým tlakům zvenčí i uvnitř.
Radost z nových stanic a multimediálního vývoje Českého rozhlasu v dalších letech začaly kazit kroky motivované politikou, závistí, konkurenčním bojem i obyčejným nepochopením technického vývoje. To už je ale jiná kapitola.
Václavu Kasíkovi a všem, kteří tehdy u startu digitálních stanic Českého rozhlasu byli, patří velký dík. Na tu energii a nadšení se nedá zapomenout. A i když už je spousta tehdejších aktérů jinde, nebo bohužel už jako v případě Václava Kasíka dokonce nejsou mezi námi, pořád platí, že z tehdejších nápadů těží Český rozhlas dodnes. Dobré nápady se totiž neztratí.