Deset úžasných mediálních přehmatů

Slovenská televize Joj naletěla na vtip týdeníku Reflex. Stává se to i prestižním světovým médiím. Nikdo zkrátka není neomylný.

Podívejte se na výběr deseti roztomilých, zábavných i poněkud mrazivých úletů, kterých se dopustili zaměstnanci sdělovacích prostředků po celém světě.

1. Co jste zač, člověče?

Stalo se 8. května 2006. Zpravodajský kanál britské BBC si do studia pozval počítačového novináře, aby okomentoval soudní spor firmy Apple se stejnojmennou britskou nahrávací společností.

Do živého rozhovoru s moderátorkou zbývalo pět minut, když se produkční vydal vyzvednout hosta do recepce. Recepční mu ovšem ukázala na jiného muže, který do BBC dorazil z úplně jiného důvodu: ucházel se tam o práci v IT oddělení.

Produkční se ho pro jistotu přeptal na jméno, a přestože dotazovanému přišlo poněkud divné, jak vyslovuje jeho příjmení, potvrdil produkčnímu, že jméno souhlasí. Vzápětí ho k jeho úžasu posadili do studia, nalíčili ho maskéři a naproti sedící moderátorce se do ucha ozvalo, že její dnešní host má asi pěknou trému.

Guy Goma celou situaci považoval za nezvyklou formu pracovního pohovoru. Ale jen do chvíle, než se na něj Karen Bowermanová otočila a začala: „Co to znamená pro hudební byznys a rozvoj hudby na internetu? Ve studiu je s námi Guy Kewney, šéfredaktor technologického serveru News Wireless. Dobré ráno.“

V tu chvíli Gomovi došlo, že se někdo strašlivě spletl – a jeho výmluvnou grimasu spatřili díky detailnímu záběru všichni diváci – ale pohotově se rozhodl absolvovat celý vstup.

Od zhruba dvouminutového rozhovoru se asi stejně moc nečekalo. Ostatně posuďte sami (volně přeloženo).

Host: Dobré ráno.
Moderátorka: Překvapil vás ten dnešní verdikt?
Host: Jsem dost překvapený, že se kvůli tomu obracíte na mě, vůbec jsem to nečekal. Když jsem přišel, říkali mi něco úplně jiného, a teď jsem tady na rozhovoru. Takže fakt velké překvapení.
Moderátorka: Velké překvapení, aha.
Host: Přesně tak.
Moderátorka: Když vezmeme v úvahu, o kolik jde peněz, myslíte, že teď budou lidi stahovat hudbu z internetu víc než dřív?
Host: No, kam se člověk podívá, všude lidi stahují, chodí na internet, na různé weby, stahují si, co chtějí. Ale myslím, že je to dobře, že se to takhle vyvíjí a že si lidi můžou snadno a rychle najít, co potřebují.
Moderátorka: Takže to vypadá, že hudební průmysl se ubírá právě tímhle směrem – lidé chtějí hudbu stahovat přímo z webu.
Host: Přesně tak. Stačí zajít do internetové kavárny a máte to. Je to pro všechny nejjednodušší způsob, jak si něco stáhnout z internetu.
Moderátorka: Děkuji, pane Kewney. A nyní se přepojíme k Robu Pitkinovi, který je přímo u soudu.

Mimochodem, Guy Goma krátce poté šel na skutečný pracovní pohovor do správného oddělení BBC. Nepřijali ho. A to s ním mluvili deset minut…

Guy Goma - The Wrong Guy: BBC News May 2006

2. Omlouváme se, pořád žije

Trochu morbidní, ale běžná praxe je, že má redakce v šuplíku obsáhlé nekrology významných osobností, aby je mohla promptně poslat do světa ve chvíli, kdy se známý člověk odebere na věčnost.

Horší je, když nekrolog vydáte ještě předtím, než dotyčná osoba skoná. Oblíbená výmluva je, že za to může počítač, případně stážistka v oddělení dokumentace. Soudě podle toho, že takové případy nejsou nijak výjimečné, by si měly redakce pořídit buď lepší počítače, nebo lepší stážistky. Nebo obojí.

Ze světových osobností se málem ocitl na pravdě boží například šéf už jednou zmíněné firmy Apple Steve Jobs. V srpnu 2008 aktualizovali v agentuře Bloomberg jeho obsáhlý profil, a omylem ho přitom poslali do veřejného servisu. Chybělo už jen doplnit příčinu smrti a truchlivý citát mluvčího místo pracovních značek „XXXX“.

Obří dokument obsahoval mimo jiné kontakty na možné zarmoucené známé a přátele, na tiskové mluvčí a na významné osobnosti počítačového světa. Agentura text vzápětí s omluvou stornovala jako „pracovní verzi neurčenou k vydání“.

V dubnu 1998 podobně „pohřbila“ Česká tisková kancelář tehdejšího prezidenta Václava Havla, který v té době podstoupil akutní operaci v rakouském Innsbrucku. I v tomto případě agentura zprávu bleskově stáhla.

V červenci 1995 pro změnu ČTK oznámila úmrtí spisovatele Jaroslava Foglara. Než ji stihla stornovat, dostala se do vysílání rozhlasových stanic. Foglar tou dobou seděl v Thomayerově nemocnici na lůžku a k vlastnímu úžasu poslouchal v rádiu, že je vlastně mrtvý. „Musel jsem se tehdy štípnout do ruky, abych se ujistil, že nespím. Ale i takové věci se mohou stát,“ vzpomínal na to při pozdějších rozhovorech. Autor Rychlých šípů skonal v lednu 1999.

3. Už nežije, ale byl to někdo jiný

Z mrtvých vstala také slovenská dívka, kterou v září 2010 pohřbila rakouská média. Ve vídeňské čtvrti Rudolfsheim-Fünfhaus ubodal zákazník 22letou prostitutku, identifikovanou jako Lucia R. Rakouské (soft)bulvární deníky nelenily a našly si její profil na Facebooku. Vydaly i její fotku. Mělo to háček: redaktoři našli špatnou Luciu R. a nenamáhali se to ověřit.

Zatímco policie pátrala po vrahovi, mladá Slovenka, jíž patřil profil na sociální síti, se vrátila z dovolené. Dozvěděla se, že je jednak po smrti, a navíc se prodávala za peníze. Její fotku vydalo šest médií. Vysokoškolačka na ně poslala právníky, s pěti redakcemi se dohodla mimosoudně a v šestém případě byl deník Österreich v lednu 2011 odsouzen k vyplacení 20 tisíc euro odškodného.

4. Spoléháme na seriózní zdroje

Hlavní zprávy televize Joj přinesly v pondělí 18. dubna 2011 senzační zprávu, že je Václav Klaus kleptoman a navíc „se prezident k úchylce přiznal“ a „chystá se nastoupit na léčení ještě tento měsíc“. Slovenští diváci se dozvěděli, že kleptomanie se u českého prezidenta rozvinula v době kuponové privatizace, kdy viděl, jak kradou všichni okolo.

noviny TV JOJ - Vaclav Klaus je kleptoman / revealed secret - czech president is a kleptomaniac

Jojka totiž vzala vážně mystifikační glosu z webu Reflexu. Napsal ji redaktor Petr Holec a dal jí název „Klaus přiznává: Jsem latentní kleptoman“. Televizi Joj snad může trochu omluvit to, že je mystifikace proložena fiktivními citáty „laického psychologa“ Petra Hájka, které jsou velmi věrně napodobené.

Joj se za mylnou zprávu omluvila následující den večer.

Ale podobné případy se stávají i v zahraničí. Deník Los Angeles Times se dodatečně omluvil za redakční komentář z února 2011, ve kterém redaktor Tim Rutten pranýřuje nový román kritický k prezidentu Obamovi. Rutten citoval údajné pasáže z knihy „O“, kterou anonymní autor zasadil do období prezidentských voleb v roce 2012. Redaktor LA Times ovšem nepostřehl, že se místo autentické ukázky z románu rozčiluje nad její parodií, zveřejněnou na webu britského deníku Guardian.

5. Exkluzivně, možná až moc

Červen 2009. Bolivijská televize PAT se ve večerních zprávách věnovala havárii letadla Air France, které se zřítilo do Atlantiku. Zveřejnila exkluzivní záběry přímo z průběhu havárie, jež údajně pořídil jeden z cestujících na digitální fotoaparát. Paměťovou kartu prý z vody vylovili záchranáři. Dramatické fotografie zachycují rozlomené letadlo, z něhož podtlak vysává cestující.

Ve skutečnosti jsou ovšem na údajných autentických fotkách záběry z úvodního dílu seriálu Lost (Ztraceni) z roku 2004.

Bolivian TV News airs hoax images as real

6. Snad si toho nikdo nevšimnul

Vděčným zdrojem veselých historek jsou chyby v titulcích a prohozené popisky v televizních reportážích. CNN se v prosinci roku 2008 podařil jeden mimořádně hezký překlep.

V informačním proužku upozorňovala na stávku řeckých letových dispečerů, kvůli níž byla uzavřena všechna tamní letiště. Vinou jednoho písmenka ovšem situaci zhodnotila možná přesněji, než sama chtěla. Místo „shut down“ v proužku naběhlo „shit down“.

Celkem tím vystihla názor mnoha cestujících, překlep opravila teprve při čtvrtém zobrazení.

7. Vždyť to píšou i ostatní

Facebook bude mít nového ředitele. Marka Zuckerberga nahradí o několik let starší Francouz, který se zasadí o souznění světových náboženství, vyhlásí boj negramotnosti, a představí světu francouzskou kulturu.

Takovou skvělou novinu si nemohly francouzské deníky nechat ujít. Jako podklad jim stačila tisková zpráva, kterou jim poslal vítěz údajného konkurzu na nového prezidenta Facebooku. Ten si do svého profilu přidal aplikaci ePresident, ve které se každého čtvrt roku vyhlašoval fiktivní šéf. Osmadvacetiletý Arash Derambarsh zvítězil s asi deseti tisíci hlasy.

Zpráva o jeho vítězství se ujala nevídaným způsobem. Odvysílala ji televizní stanice TF1, vydaly ji deníky Le Parisien a L’Express, a zapustila kořeny ve spoustě dalších médií včetně internetových serverů a rozhlasových stanic. Mladý muž poskytoval rozhovory, v nichž hýřil bláboly o společném projektu s UNESCO a supertajných funkcích Facebooku.

Zpráva se šířila i díky tomu, že od sebe jednotlivé redakce navzájem opisovaly. Nenapadlo je cokoliv ověřovat, protože mladík na fotce působil velmi důstojně a věrohodně. Zkrátka jako prezident. Na podstatu celé aféry upozornili až blogeři. Teprve na základě jejich článků si novináři začali sypat popel na hlavu.

8. Velký prachy, velký oči

Při citování tiskových zpráv se vyplatí pozorně sledovat, na jaké adrese vlastně jejich text je. Doplatila na to tisková agentura Associated Press, která 13. dubna letošního roku oznámila, že společnost GE v duchu společenské odpovědnosti vrátí do státního rozpočtu celý přeplatek na daních ve výši 3,2 miliardy dolarů.

Obřího přeplatku prý dosáhla díky neotřelým zahraničním odpisům, ovšem „všech sedm metod je naprosto legálních“ a „GE tímto krokem umožní americké veřejnosti, aby sama rozhodla jak takové peníze nejlépe utratit“.

Zprávu obdržel redaktor agentury e-mailem s odkazem na portál GE pro novináře. Nevšiml si ale drobného rozdílu v adrese (liší se jediným písmenem), takže se mu místo oficiálních stránek načetl web aktivistické skupiny, která praktiky GE ve skutečnosti kritizuje.

AP mylnou informaci stáhla 35 minut po vydání.

9. Můj milý deníčku

Německý magazín Stern získal v roce 1983 materiál z nejcennějších: rukou psané osobní deníky samotného Adolfa Hitlera. Šedesát svazků popisovalo Hitlerův život mezi lety 1932 a 1945. Údajně je našli v letadle, které v dubnu 1945 havarovalo nedaleko Drážďan. Sternu je nabídl novinář Gerd Heidemann.

Vydavatelství deníky nakupovalo postupně po dobu 18 měsíců. Nechalo dokonce nezávisle prozkoumat rukopis na jedné stránce, a přizvaní odborníci s jistou rezervou uznali, že by to mohlo být opravdu Hitlerovo písmo.

Stern proto vyplatil Heidemannovi přes devět milionů marek. Aby se senzace neprovalila před vydáním dubnového čísla Sternu, neměl žádný odborník k dispozici větší část materiálů na delší dobu.

To, že jsou údajné deníky naprosté falzifikáty, odhalil Spolkový archiv celkem rychle. Už dva týdny po vydání Sternu zveřejnil výsledky analýzy, která jasně určila, že použitý papír je zpracován postupy, které se ve 30. a 40. letech nepoužívaly, a navíc je text psán moderním inkoustem.

Rozbor Spolkového archivu navíc upozornil na řadu základních historických nesrovnalostí, dále na pasáže kompletně opsané z knižních vydání Hitlerových projevů, a rovněž na chybný monogram na přebalu deníků, kde místo AH stálo FH, aniž by to komukoliv přišlo divné.

Policie poté zadržela Heidemanna i jeho dodavatele a padělatele Konrada Kujau. Kujau odešel od soudu se 4,5 roky odnětí svobody nepodmíněně, Heidemann putoval za mříže na 4 roky a 8 měsíců, neboť Kujau tvrdil, že ho na podvrh předem upozornil.

Po pádu železné opony BBC zjistila, že Heidemann byl v době skandálu veden jako agent východoněmecké tajné služby Stasi. On sám se nejprve hájil, že byl dvojitý agent, o pár let později spolupráci se Stasi popřel úplně.

A Kujau? Ten se po propuštění živil mimo jiné jako odborník na rozpoznávání padělků a založil si prosperující společnost, ve které prodával kopie slavných obrazů.

10. Nezdržujte nás od senzace

Potřebujete veřejnost zasvětit do historie? Musíte jí nabídnout lákadlo. Jako newyorský poloostrov Coney Island, který pustil do světa recesistickou kuriozitu o nálezu „nejstaršího párku v rohlíku na světě“. 140 let stará pochoutka se prý skrývala v bloku ledu, který archeologové při bourání jedné z nejstarších restaurací v oblasti. Prý se tam vyráběly vůbec první párky v rohlíku na světě.

CNN to ovšem vzala vážně a přinesla více jak minutovou reportáž o úžasném objevu, který doplní sbírky v místním muzeu. Historické PR se zdařilo na jedničku. Reportérka svůj vstup vzorně zakončila před roletou s internetovou adresou historické expozice…