Dave Barry: Co mě Padesát odstínů šedi naučilo o manželství

5. 3. 2014

Přeloženo z anglického originálu Dave Barry Learns Everything You Need to Know About Being a Husband From Reading 50 Shades of Grey. Autentické pasáže z knihy Padesát odstínů šedi jsou citovány s využitím českého vydání v překladu Zdenky Liškové (Nakladatelství XYZ, 2012), byť se v dílčích detailech liší.

Přečetl jsem si Padesát odstínů šedi. Tu knihu od britské autorky „E. L. James“, co se z ní stal megabestseller a přečetla ji jedním dechem prakticky každá žena na světě – až na moji manželku (tedy aspoň to tvrdí).

Nejspíš jsem jediný chlap, který tuhle knížku četl. Četl jsem ji tajně, schovával jsem obálku, hlavně když jsem byl v letadle, což je mimochodem bezva místo pro čtení téhle knihy, protože máte při ruce pytlík na zvracení. To říkám kvůli stylu, jakým je to napsané, a ten je… No, tady máte jen malou ochutnávku:

„Tys mu dala naši adresu?“
„Ne, ale slídění je jedna z jeho specialit,“ uvažuji věcně.
Kate se ještě víc zamračí.

Přesně tak. Je to ten typ knížky, kde postavy místo aby normálně mluvily, nad věcmi „uvažují“, a ještě k tomu umějí uvažovat „věcně“. A díky těmhle věcným úvahám se další postavy, které už stejně vypadají jako kakabus, zamračí ještě víc. Má to přes pět set stran a celé je to napsané tímhle stylem. Kdyby Jane Austenová (další bestsellerová britská autorka) vstala z hrobu a přečetla si tuhle knihu, na místě by spáchala sebevraždu.

Proč jsem ji tedy četl? Protože jako chlápek s desítkami let zkušeností v oboru „nemám páru, co sakra ženy myslí“, jsem doufal, že mi tahle kniha konečně nabídne nějaké odpovědi. Vždyť spoustu ženských tahle kniha NAPROSTO POBLÁZNILA. A nejenom, že ji četly – ta kniha v nich probudila erotické pocity – pocity tak silné, že v některých případech dokonce zatoužily po sexu se svými vlastními manžely.

Já vím, že to zní jako naprostý blábol, ale mám tohle šílenství potvrzené z první ruky od kámoše Rona, který je ženatý se sestřenicí mojí ženy Soniou, která je, ano, žena. Ron k tomu říká: „Když Sonia četla tu knížku, skóroval jsem víckrát než basketbalista Wilt Chamberlain.“ Další můj kamarád, jehož jméno z úcty k jeho soukromí neprozradím, mi řekl: „Válím se na posteli, zírám na sportovní přenosy, ona vedle mě čte tu knihu a najednou… BUM!“

Co je tedy Padesát odstínů šedi za knihu? Jako znalec literárních žánrů bych ji zařadil do kategorie „pornoknížka“. Ale není to ten druh porna, na jaký jsou chlapi zvyklí. Když si chlap čte porno, nechce se brodit hromadou nepodstatných detailů o postavách, jako třeba kdo jsou nebo co si myslí. Chlap chce rovnou porno:

Kapitola první
Bart Nabíječ vešel do hotelového pokoje a zamračil se při pohledu na nahou ženskou s prsama jako míče. „Pojďme souložit,“ uvážila věcně.

O pár odstavců později je po všem a mužský čtenář, který do toho investoval možná tak devadesát sekund svého času, může knížku odložit a vrátit se ke sledování sportovního kanálu.

Tohle ovšem ženám zjevně nestačí, co se porna týče. Soudě podle Padesáti odstínů šedi, ženám nejde jen o lidi, co To dělají. V téhle knize prolistujete spoustu stránek a na To vůbec nedojde, i když se o Tom neustále přemýšlí a mluví. Všechny ty myšlenky nám servíruje vypravěčka a hlavní hrdinka Anastasie Steelová, což je jedenadvacetiletá Američanka a zároveň tak neskutečně tupá a sebestředná nána, že si jako čtenář začnete přát, abyste nikdy nepřestali kouřit, protože byste pak měli po ruce zapalovač a mohli některé stránky spálit na troud – hlavně ty, kde Anastasie mele o své „vnitřní bohyni“. Tahle hyperaktivní imaginární bytost – pořád si ji představuju jako vílu Zvonilku – reaguje nejrůznějšími způsoby na dramatické zvraty v Anastasiině životě, jak ukazují tyto skutečné citáty:

„Má vnitřní bohyně se vlní a svíjí v nějakém primitivním hříšném rytmu.“
„Má právě zrozená vnitřní bohyně předvádí malý vítězný taneček.“
„Má vnitřní bohyně rozvlní boky v rytmu tance sedmi závojů.“
„Má vnitřní bohyně se nadšeně vlní v rytmu merengy a přidává k tomu hříšné pohyby salsy.“
„Má vnitřní bohyně přestala tančit a taky na něj civí – se slinou v koutku otevřené pusy.“
„Má vnitřní bohyně se mění v poskakující roztleskávačku, divoce mává svými střapci a řve na mě ano!“
„Vnitřní bohyně metá salta vzad s rutinou hodnou ruského olympijského gymnasty.“
„Má vnitřní bohyně předvádí patnáctimetrový skok o tyči.“
„Má vnitřní bohyně v dychtivém očekávání vyskakuje z lenošky.“

Přesně tak: Její vnitřní bohyně kromě tancování, roztleskávání, skákání o tyči a tak podobně zjevně ještě stěhuje nábytek v Anastasiině hlavě. To bohužel znamená, že už nezbývá moc místa pro Anastasin mozek, který – soudě podle jejích myšlenkových pochodů – není o moc větší než vlašský ořech. Na druhou stranu je Anastasie neskutečně přitažlivá, i když jí to samotné očividně nikdy nedošlo, navzdory tomu, že jí všechny ostatní postavy pořád dokola vykládají, jak děsně sexy vlastně je.

Kniha začíná tím, že Anastasie po čtyřech letech nějak dokončila vysokou, a za celou tu dobu – přestože je tak neskutečně přitažlivá – neměla s nikým ani náznak romantického vztahu. Vlastně je pořád panna. A taky nevlastní počítač, natož aby věděla, jak se taková věc ovládá. Nemá e-mail a vůbec se zdá, že má jen hodně mlhavé ponětí o tom, jak funguje internet. Na jednom místě třeba říká, cituju: „Ty bláho! Já jsem na Googlu!“

Vážně, Anastasie používá výraz „Ty bláho!“. A když se naštve (což je často), řekne: „Sakra!“. Když se opravdu naštve, řekne: „Sakra, sakra!“

Stručně řečeno, Anastasie je naprosto uvěřitelným a realistickým vyobrazením běžné jedenadvacetileté Američanky na vysoké, jak by si ji představovala britská spisovatelka středního věku, která strávila celý život v jeskyni na jiné planetě.

Každopádně, na začátku knihy Anastasie potká hlavní mužskou postavu, Christiana Greye. Ten vypadá naprosto průměrně.

Ha! Samozřejmě si dělám srandu. Je to ten nejkrásnější chlap v celých dějinách mužů. Aby nám náhodou tahle klíčová informace neunikla, Anastasie nám Christianovu krásu připomíná minimálně jednou za dvě stránky. Její vnitřní bohyně se při pohledu na tohohle fešáka pokaždé div nerozteče v tom svém titěrném imaginárním dresu.

Aby o realističnosti Christianovy postavy nepanovaly žádné pochyby, dozvídáme se, že se v sedmadvaceti letech vypracoval na miliardáře úplně sám. Založil firmu s naprosto realistickým názvem Grey Enterprises Holdings Inc., v níž zaměstnává tisíce lidí, kteří se zabývají jakýmsi druhem nejasných obchodních záležitostí podle obchodně znějících příkazů, které jim Christian udílí ze svého mobilu, zatímco postává v různých stylových prostředích a na bocích mu visí sice obnošené, ale stylové džíny, takže vypadá neuvěřitelně sexy. Christian je také zkušený tanečník, klavírista a pilot kluzáku. Kromě toho umí číst myšlenky a pohybuje se tak rychle, že ho ani nepostřehnete.

Ne, promiňte, to je Edward ze Stmívání.

Nicméně, Anastasie se seznámí s Christianem, a ten se do ní samozřejmě zblázní, jakkoliv tomu ona kvůli svému mozku velikosti vlašáku nevěří, přestože, jak už jsem zmiňoval, se do ní zabouchne naprosto každý, koho zatraceně potká. Christian ji začne pronásledovat a nutí ji – a prosím, nechápejte to nijak odsuzujícím způsobem – k naprosto zvrácenému úchylnému sexu. Chce ji svázat provazy, pouty, řetězy, páskou a tak dále. Chce jí zavázat oči a nasadit roubík. Chce ji plácnout, švihat, bičovat, trestat rákoskou, plácačkou, nasadit jí svorky na bradavky a genitálie, kousat ji a kapat na ni horký vosk. Tohle všechno víme, protože ji požádá, aby podepsala smlouvu, ve které souhlasí s tím, že jí může všechny tyhle věci dělat. Ano! Abychom byli spravedliví, smlouva jasně uvádí, že nedojde na „činnosti zahrnující hru s ohněm, (…) močení, nebo defekaci a jejich produkty“ a „činnosti zahrnující zneužití dětí nebo zvířat“. Protože přesně takový staromódní romantický trouba Christian je.

Co myslíte, že Anastasie udělá, když spatří tuhle smlouvu? Myslíte, že si zařídí soudní zákaz kontaktu a průmyslové balení pepřového spreje, což by byla reakce jakékoliv normální příčetné ženy nebo aspoň trochu bystrého kokršpaněla? Ale kdepak naše Anastasie! Kdepak, sakra! Ta se rozhodne jít do toho po hlavě a navázat sexuální vztah s Christianem, i když si o něm myslí, že je to náladový divný úchyl. (Ale sexy!)

V tomhle vztahu se Anastasie neustále snaží přimět Christiana, aby byl normální objímací-pusinkovací-tulící se přítel, jenže on takový být nechce. Vlastně ani nechce, aby se ho vůbec dotýkala, protože si z minulosti nese své Temné Tajemství. To, co chce on a co se pořád pokouší Anastasii přesvědčit, aby mu dovolila, je svázat ji a zmrskat ji různými nástroji, jak stojí ve smlouvě. Ona to nechce, ale stejně se s Christianem dál vídá, protože ho shledává tak zatraceně fascinujícím, chápejte, sexy.

Příběh je tedy následující: rozdají si to, ona se chce mazlit, on jí chce nařezat, pak to nekonečně dlouho rozebírají, zase si to rozdají, ona se zase chce mazlit, on jí zase chce nařezat, znova to rozebírají, a takhle to jde dál na několika stovkách slovy přecpaných stránek.

Nakonec se Anastasie rozhodne, že Christianovi tedy dovolí, aby jí naplácal, aby zjistila, jaké to je. On vezme opasek a zpráská jí zadek. A pak, v dramatickém vyvrcholení celého příběhu, v momentu, ke kterému celou dobu směřujeme, dojde Anastasie k šokujícímu, život měnícímu poznání, které nikdo nemohl předvídat ani za milion let: Výprask na zadek bolí. Ano! Je to bolestivé! Anastasii se to nelíbí! Sakra, sakra!!

Takže se s ním rozejde.
A pak…
A pak knížka končí.
Vážně. To je celý děj.

Následují další dva díly, „Padesát odstínů temnoty“ a „Třetí knížka z řady Padesát odstínů, kterou museli vydat, aby z toho byla trilogie“. Předpokládám, že se v nich obě hrdličky dají znovu dohromady a my odhalíme to Temné Tajemství z Christianovy minulosti. Nevím, nečetl jsem je, i když to rozhodně někdy v budoucnu udělám, pokud jedinou alternativou bude ukřižování.

Ale ty dvě další knížky pusťme z hlavy. Ta první byla ta velká pecka, od které se desítky milionů žen nedokázaly odtrhnout. Takže abych se vrátil k mé původní otázce z pohledu chlapa, který se upřímně snaží pochopit ženy: Proč je tahle knížka tak neskutečně populární? Když tolik žen tak emočně propadne špatně napsané a komicky nerealistické pornostorce, co nám to říká? Že jsou ženy v podstatě šílené? Ano.

Teda, ne! Ne. Samozřejmě nám to nic takového neříká. Ve skutečnosti nám to říká tohle: Ženy se zajímají o sex.

To může ženám připadat naprosto jasné, ale věřte mi, mužům to jasné není. Ve skutečnosti je to v přímém rozporu se vším, čemu jsou od puberty vedeni věřit. Když mladík prochází pubertou, promění se v podstatě v chodící erekci. S nadšením by měl sex s jakoukoliv svolnou samičkou nebo zeleninou pokojové teploty. Na sex myslí neustále, ale jediná osoba, o které ví, že s ním chce mít sex, je on sám. Velmi rád by si užil se skutečnou lidskou ženou, jenže nemá absolutně žádný ponětí, jak to zařídit. Obvykle stráví v tomhle frustrujícím stavu celé roky, než se mu podaří najít ženu ochotnou mít s ním sex. Někteří muži jsou tak zoufalí, že se uchýlí k placenému sexu nebo dokonce ke kandidatuře do Kongresu.

Kvůli tomu chlapi došli k závěru, kterým se jim za léta randění jenom potvrzoval, kdykoliv pohořeli jako egyptské stíhačky, že ženy zdaleka nemají o sex takový zájem jako oni a z nějakého důvodu jim schází schopnost myslet na sex každých pár minut.

Muži tedy žijí ve stavu trvalého zmatení ohledně toho, kdy přesně jsou lidské samice otevřené myšlence na sex. Muži by si přáli, aby ženy měly nějaký druh jasného signalizačního mechanismu, jaký nacházíme u jiných druhů. Například u psů. Před lety jsem měl štěně, fenku německého ovčáka jménem Shawna. V prvních měsících svého života neprojevovala vůbec žádný zájem o sex se psími samci a ani psi v našem okolí nejevili žádný zvláštní zájem o ni.

A pak jednou na jaře – BUM – Shawna dospěla. Aby to dala všem najevo, proměnila se ve vysílač hormonů o výkonu 50 000 wattů, který šířil pach na obrovské vzdálenosti rychlostí chtíče. Najednou se u nás objevovali nadržení psi snad až z Nového Zélandu. Dům byl ve dne v noci v obležení. Člověk se ani neodvážil otevřít dveře ze strachu, že by dovnitř vletěla chlupatá psí sexuální střela a začala obskakovat vše, co jí přišlo do cesty. Mezi pohlavími nepanovalo žádné nedorozumění; nikdo si na nic nehrál. Psi jako by říkali: „Podle toho, co cítím, bys teď hodně ráda měla sex se samcem!“ A Shawna jako by odpovídala: „Naprosto správně! Zoufale toužím, aby si mě někdo vzal zezadu 'na pejska' a je mi úplně jedno kdo!“

Trvalo to ještě několik napínavých dnů. A potom – BUM – bylo po všem. Sotva Shawna přestala vysílat, samečci zmizeli; krátce poté jsme ji nechali sterilizovat a už po ní ani pes neštěknul, neposlali jí ani pohled.

Bohužel, lidská sexualita takhle nefunguje, leda v reality show. Lidské samice jsou mnohem méně čitelné, což znamená, že lidští samci musí být schopní zachytit nenápadné náznaky, a v tom jsme bohužel zoufale neschopní. Proto se většinou spokojíme s domněnkou, že ženám na sexu prostě tolik nezáleží.

Proto je nesmírná popularita Padesáti odstínů šedi pro muže vlastně skvělou zprávou. Je to signál od ženského pohlaví – ne nepodobný tomu, který vysílala Shawna – který přenáší vzrušující a povzbudivou zprávu mužům po celém světě: „Sex nás zajímá! Akorát nás nezajímá sex s vámi, pokud nejste super sexy miliardář.“

No dobře, zas tak skvělá zpráva to pro nás chlapy není. Ale dá se s tím pracovat! Můžeme si to vyložit tak, že ženy by rády, aby jejich sexuální život byl zajímavější. Možná touží po tom, abychom byli posedlejší a víc je pronásledovali. Možná dokonce tajně sní o neobvyklých, snad přímo ujetých sexuálních aktivitách. Je jenom jediný způsob, jak to zjistit, pánové. Upřímně a bez sebemenších zábran si promluvit se svou drahou polovičkou o sexu. My už to s manželkou udělali, a jakkoliv těžké to pro mě bylo, jsem rád, že to máme za sebou, protože se tím ledacos vysvětlilo. Tady je kompletní přepis naší konverzace:

Já: Hele, netoužíš náhodou tajně po tom, abych tě svázal a zbičoval?
Manželka: Ne.

Ano, komunikace je klíčem k úspěšnému vztahu. Tohle a nečůrat ve sprše. To je v podstatě všechno, co vám, chlapi, můžu poradit. Stručně řečeno: Buďte citliví. A teď mě omluvte, můj vnitřní bůh si potřebuje zapnout televizi a sledovat obří chlapy, jak se navzájem srážejí k zemi.

Fejeton pochází z knihy "You Can Date Boys When You're Forty: Dave Barry on Parenting and Other Topics He Knows Very Little About" (Za klukama si choď, až ti bude čtyřicet. Dave Barry o výchově a dalších tématech, o kterých skoro nic neví), která vyšla v roce 2014 v nakladatelství Penguin Books. Knihy tohoto autora vydává v češtině nakladatelství Talpress.