Agentura, kterou utopila vlastní špína
[dropcap]O[/dropcap]dpusťte mi indiskrétní otázku, ale skočili byste úplně nazí do kupky hnoje, kdybych vám za to dal sto tisíc liber? Nejde o žádný úkol z bláznivé japonské televizní reality show. V podobné situaci se, samozřejmě jen obrazně, ocitla mezinárodní lobbistická a PR agentura Bell Pottinger. Nikdy se nevyhýbala docela problémovým klientům, ale poslední špinavá práce, do které se pustila, jí podtrhla nohy s plnou parádou. Důležitý zákulisní hráč mezinárodní politiky kvůli zakázce v Jihoafrické republice čelí nevídané krizi, která ho po třiceti letech existence přivedla pod nucenou správu a zajistila mu hluboké opovržení napříč oborem. Z globální společnosti, do které si chodili pro rady skandalizovaní politici z celého světa, je najednou firma, která sama doufá, že ji někdo zachrání. A pokud možno přinese peníze.
Co se vlastně stalo? Ten příběh by vydal na krásnou bondovku s bohatým zloduchem, exotickými lokacemi a poněkud výstředními protagonisty. Na britské poradce praskly neetické praktiky při práci pro bohatou jihoafrickou rodinu, která se dostala do úzkých kvůli napojení na tamního prezidenta Jacoba Zumu. Aby agentura odvedla pozornost od problému, vytvořila kromě jiného falešné profily na sociálních sítích, které manipulovaly veřejným míněním a z politického skandálu zkusily udělat rasový střet.
Rodina má indické kořeny a prezident je černoch, zatímco jejich kritici jsou mnohdy běloši. Lobbisti tedy využili primitivní schéma, které leželo na stole, ale které by nikdo solidní a příčetný z oboru nezvedl. Rozhodně to nebyla práce v hedvábných rukavičkách. Poradci si nasadili spíš boxerské rukavice a pustili se do bitky za svého klienta pěkně hlava nehlava. Podvržené identity chrlily do světa komentáře, které tvrdily, že indická rodina jen doplácí na „ekonomický apartheid“, hanily bělošské podnikatele a vinily je, že chtějí zemi dostat pod „monopolní kontrolu bílého kapitálu“.
Od svých klientů za to Bell Pottinger inkasoval sto tisíc liber měsíčně. Objednávka požadovala konzultační služby a vytváření „materiálů, které přitáhnou pozornost nejširších vrstev populace“. Otáčení podstaty kauzy, neboli spin doctoring, je při propagandě vcelku běžná manipulativní technika. Rozfoukat kvůli tomu rasové napětí je ale přece jenom přes čáru, zvlášť s vědomím jihoafrických dějin. Opoziční politici na PR agenturu podali stížnost u britských orgánů.
Důkladné vyšetřování a právní posudky následně odhalily spoustu špíny. Agentura byla kvůli tomu vyloučena z národní oborové asociace. S firmou postupně rozvázal spolupráci zhruba tucet komerčních klientů, kteří si dosud jejího politického poradenství moc nevšímali. Další velké korporace sdělily, že se ani nemusí obtěžovat s podáváním nabídek do jejich tendrů. Vedení rezignovalo. A nejen to, druhý největší akcionář raději odepsal svůj podíl. Špína byla příliš velká. Odříznutí firmy od stabilních příjmů ji přivedlo do finanční nouze a „už nebylo možné získat nové klienty“, jak suše konstatovali auditoři. Teď hledají všechny cesty, jak osekat náklady. Agentura začala propouštět, další zaměstnanci šli raději sami.
Zakladatel firmy Timothy Bell, mimochodem někdejší architekt vítězných volebních kampaní Margaret Thatcherové, se z agentury stáhl loni v létě. Dnes novinářům říká, že firma nesoucí jeho jméno už nemá šanci přežít. Lobbistický podnik měl pověst firmy, která by i z pekla udělala exotický ráj, kde je jen moc vedro. Na seznamu jejích klientů jsou jména jako Augusto Pinochet, Alexandr Lukašenko nebo syrská první dáma Asma al-Assadová. Americká armáda si agenturu platila, aby pro ni točila propagandistická videa pro irácké publikum, která se měla tvářit jako produkce panarabských televizních stanic. Trochu přeleštit image si přála také bahrajnská nebo egyptská vláda. Jinými slovy, pokud někde přibouchli dveře zákazníkovi s divnou pověstí, Bell Pottinger se jeho peněz nebál. Rozhodovalo pravidlo, že risk je zisk.
Bell Pottinger se do hnoje zahrabal až moc hluboko. Záchrana je nemožná, nikdo se od něj nechce umazat. V bondovce by to pro hlavního záporáka byla celkem stylová smrt.
[otw_shortcode_info_box border_type="bordered" border_color_class="otw-black-border" border_style="bordered" rounded_corners="rounded-3"]Komentář vyšel 18. září 2017 v Hospodářských novinách v pravidelné pondělní rubrice McMedia.[/otw_shortcode_info_box]