[dropcap]P[/dropcap]ředstavuje se jako Taťjana Horáková, své jméno má ověnčené tituly, za sebou má desítky let humanitární práce v krizových oblastech − a nikdo ji nikdy neviděl.

Tajemná žena už řadu let vystupuje v elektronických médiích, ale nikdy neukázala svou tvář ani nepřišla do studia. Její komunikace probíhá jen po telefonu nebo e-mailu. Jednou říká, že je to kvůli bezpečnosti, jindy se vymlouvá na svůj vážný zdravotní stav. Tvrdila, že je slepá i hluchá, ale také popisovala, že se v zajetí musela dívat na to, jak její kolegyni setnuli zločinci hlavu. Zemřel prý dokonce i její syn. Třikrát ji nominovali na Nobelovu cenu míru, spolupracovala s pěti tisíci lékařů… Jenže ji nikdo nezná. Ani humanitární pracovníci, kteří prošli nejkonfliktnějšími oblastmi světa, a na rozdíl od doktorky Horákové se neskrývají.

Záhada kolem MUDr. PhDr. Taťjany Horákové vyšla najevo, když poslala premiérovi Andreji Babišovi své stanovisko k záměru přemístit do Česka padesát sirotků ze Sýrie. Babiš její dopis předal redakci Lidových novin a ta ho zveřejnila na webu. Po dvou hodinách ovšem Lidovky text smazaly.

Horáková sice vystupovala před lety v Českém rozhlase nebo o ní psala agentura ČTK, ale tím stopy po její osobní historii končí. Osoba toho jména není v žádném profesním registru a není s ní spojena ani žádná práce, která by dokládala její akademický titul.

Nikdo z oboru nezná ani její organizaci Mezinárodní dětský kříž, která přitom má mít pobočky v mnoha zemích světa. Ovšem ty jsou také nedohledatelné. Stejně jako web nebo jakýkoliv kontakt.

Zní to celé jako něčí trolling, mesiášský komplex nebo histrionství, případ je ale varující přinejmenším ve dvou ohledech.

První problém je, jak snadno se domnělí experti stanou mluvícími hlavami v médiích, kde pronášejí autoritativní stanoviska ke složitým problémům.

Druhý problém je, že se takoví lidé dostanou k premiérovi a ten jim jde na ruku. Tady už jsou namístě otázky, jakými informacemi se předseda vlády řídí, na jaké lidi spoléhá a co pro ně udělá. A také jestli stejně zachází s informacemi i v jiných si­tuacích (naznačoval by to fakt, že případ Horáková není první situace, kdy premiér cituje podivné zdroje).

Lidové noviny zjistily, že napálit se nechala i slovenská ambasáda, jejíž zástupce převzal za Horákovou Řád Elišky Přemyslovny. Žena, kterou nikdy neviděli ani na ambasádě, ani zástupci spolku, který řád uděluje, si dosud ocenění nevyzvedla. Zase stačil jen telefonický a e-mailový kontakt.

Je to podezřelé čím dál víc: například Lékaři bez hranic podstupují obří riziko a jejich nemocnice se staly terčem bombardování, ale přesto vystupují v mé­diích a jde o transparentní organizaci. O Mezinárodním dětském kříži neví nikdo nic, protože s odkazem na údajné ohrožení života lékařů i hrozby namířené vůči organizaci samotné její zástupci nikdy nikam nepřišli.

A na rozdíl od jiných humanitárních organizací se nedočkala jakéhokoliv veřejného uznání od vděčných pacientů, jimž pomohla. Neexistují ani žádné údaje o jejím financování, přitom tak rozsáhlý mezinárodní projekt by musel mít obří logistiku i náklady na vybavení, které by musel z něčeho platit.

Zdá se tedy, že média i politiky vodí za nos naprosto virtuální osoba s virtuálními zásluhami. Komplexní blud.

Komu stálo za to vytvořit tuhle identitu a za jakým účelem? Je to jen madam, co chce slyšet slova uznání a díků, nebo tato domnělá organizace, formálně zapsaná v českém rejstříku, má ještě jiné vedlejší cíle?

A především, kolik dalších lidí, které nikdo neviděl, najdeme mezi mediálními respondenty, kteří formují názory k různým tématům? Kudy se doktorka Horáková dostala poprvé do médií?

V médiích i politice je logicky vysoká spotřeba odborníků. Je ale varující, když humanitární praxi posuzuje někdo, koho nezná nejenom profesní komunita, ale ani Google.

Taťjana Horáková má sice na kaž­dou novinářskou otázku o svém působení pohotovou odpověď, ale zní to jako kombinace televizního zpravodajství a Vzpomínek na Afriku. Poučení do budoucna: telefon a mail nemůže být výhradní cestou ani do médií, ani k premiérovi.

Vyšlo jako komentář v Hospodářských novinách 24. září 2018.

• 28 zobrazení tohoto článku