Jaký je to pocit?

Soudobá žurnalistika je postavena na ždímání emocí, a to i z informací, které jsou jinak suché jako troud. V zápase o sledovanost a čtenost ustupuje do pozadí podstata sdělení: nejde o to, co se stalo, ale jak na to někdo zareagoval. Od článků se žádá Příběh (nejlépe hluboce lidský, tedy háelpéčko), od fotografů krev, nahota a slzy (nikoliv jejich).

Byl bych štěstím bez sebe (je to dost emotivní?), kdyby se podařilo vymýtit jednu z nejpitomějších novinářských otázek, které vůbec existují. Hlubokomyslný dotaz "Jaký je to pocit?", který až na vzácné výjimky nasvědčuje, že redaktorovi došel dech a nemá Ahnung, na co se ještě ptát.

Tahle otázka s minimální informační hodnotou proniká do rozhovorů s kýmkoliv a o čemkoliv. Neutečou před ní ani vědci, ani sportovci v kabině. Opisuje oblouk od pozitivní varianty (šťastní držitelé cen) po variantu negativní až mrchožroutskou (pozůstalí po obětech neštěstí). Redaktoři se díky ní dozvídají překvapivé věci. Třeba to, že vyhrát Fotbalistu roku je skvělé, zatímco prohrát zápas je hrozný pocit.

Jaký je to pocit, když vězíte v sutinách? (Karikaturista Daryl Cagle pro server MSNBC.com)

Problém nastává ve chvíli, kdy se ukáže, že zpovídaná osoba si se žurnalistovou poznámkou žádnou emoci nespojuje. Nebo ještě hůř, zaujímá k ní naprosto věcné stanovisko. Takhle zákeřně se zpravidla chovají uznávaní profesionálové, kterým nějak nejde na mysl, proč by je měla vzrušovat každá blbost.

• Jaký je to pocit hrát herce? - Nad tímhle vůbec nepřemýšlím. (Jiřina Bohdalová)
• Jaké to bylo, když jste za film Amadeus získal druhého Oscara za režii a podruhé i Oscara za nejlepší film roku? Jaký je to pocit? - Abych pravdu řekl, už si to přesně nevybavím. (Miloš Forman)
• Přistávání na afghánských letištích není nic příjemného. Jaký je to pocit? - Rozdíl mezi přistáním tam nebo na jiném letišti nevidím. (Slovenský nadporučík Martin Farkaš, který jako jediný přežil leteckou havárii v roce 2006)
• Jaký je to pocit, vidět se všude na billboardech? - Produkt, který moje firma vyrábí, se prostě jmenuje po mně. (Stanislav Bernard)

A co mě vlastně k tomuhle povzdechu dovedlo? Rozhovor s předním ortopedem Pavlem Dunglem v Lidových novinách. Dungl zajímavě líčí věci z profesního života, načež se interview zvolna obrací k jeho soukromí. Dvaašedesátiletý lékař je vzápětí konfrontován se svým věkem prostřednictvím poněkud netaktní otázky: "...máte tři a půlletého syna. Je docela možné, že se nedožijete jeho maturity. Jaký je to pocit?" Naštěstí z toho elegantně vybruslil. Já být Dunglem, hodím po redaktorovi náhradou kyčelního kloubu.

Emocím by bylo učiněno zadost a fotograf by měl atraktivní snímky.