Igor Němec: Většinu médií zajímala jenom senzace

Koncem března 2006 jsem vydal souhrn výroků bývalého pražského primátora Igora Němce, které pronášel v srpnu 2002, kdy se hlavní město potápělo pod vodu. Výroky inspirovaly čtenáře Ondřeje Černého, který se Němce na jeho webových stránkách zeptal, zda nepovažuje některé své tehdejší výroky za minimálně nešťastné. Exprimátor, nyní předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů, mi zaslal na vědomí svou odpověď. Zde je:

Vážený pane, děkuji Vám za dotaz.

Už jenom proto, že se mně nikdo takto nikdy nezeptal. Po povodních proběhlo do dnešní doby v televizích mnoho debat na situaci v roce 2002, téměř v každé padlo moje jméno, ale nikdo mně nikdy k debatě nepřizval. Nebo nemá nikdo odvahu se mnou na toto téma diskutovat?

Zákeřně jsou naopak opakovány výroky vytržené z kontextu, a bohužel, často i z času.

Zastavme se u času.

Charakteristikou povodně v Praze 2002 bylo to, že se vše vyvíjelo velmi rychle. Celé drama proběhlo ve 2 dnech. V pondělí jsem v 9 hod. přišel normálně do kanceláře, a už v 11:00 jsem vyhlašoval již v záchranářské bundě stav ohrožení – 3. stupeň povodňové aktivity. Krizový štáb zasedal téměř každé 3 hodiny, a poté vždy byla tiskovka. Kromě toho se konaly rozhovory pro média i v terénu. Relevantních informací v těchto časových relací měla tedy média dost na to, aby informovala, pokud o to stála, objektivně. Protože se situace rychle měnila, je důležité přesně vědět KDY, a CO bylo řečeno. Rozhodovaly hodiny a ne dny.

Teď přímo k Vašemu dotazu. Ano o Metru jsme informovali také každé 3 hodiny na základě informací odborníků z Dopravního podniku, kteří byli členy krizového štábu. Nemá cenu rozebírat, co by se stalo, kdyby. Rozhodující je, že Metro splnilo svůj účel, nikdo nebyl zraněn, ani nepřišel o život. Moje činnost bylo podrobena rozsáhlému vyšetřování policií a dvěma expertizám nezávislých expertních komisí. Dokonce jedné ze zahraničí. Všichni konstatovali, že mé řízení bylo v pořádku. Vážený pane, evakuovali jsme 50 000 lidí, což je větší okresní město. Ano, také i Metrem.

Stále jsme měli na paměti dvě věci, které mně i dnes ještě v noci budí. Zabránit zmaření lidských životů a zabránit panice! Proto ony, někdy ne úplně správně formulované výroky. Jestli však to byly ony, co té panice zabránily, tak chybné nebyly.

Co říci na závěr.

Prahou protékalo 5500 kubíků za vteřinu. Nikdo nezemřel, což se nepodařilo bohužel žádnému jinému městu nad milion obyvatel v cestě té vlny. Povodeň přišla v době dvou měsíců před volbami… Uplatňoval jsem pravomoci, které nikdo nikdy v této lokalitě uplatňovat v takovém rozsahu nemusel. Vydal jsem přes 110 rozhodnutí s odvoláním se na výjimečný stav. Nikdo, bohužel ani vodohospodáři, nevěřil, že přijde něco tak obrovského. Mimochodem, noci z úterý na středu mně navštívil ministr vnitra se svým štábem, jak to, že evakuujeme Karlín, když on má informace, že tam voda nepřijde! Pak se omluvil …

Ale, co si budeme povídat, většinu médií zajímala jenom senzace, čekali na moji chybu, jako i někteří lidé z mého bezprostředního okolí. Přímo se na ni těšili.

Stát v čele krizového štábu při takové katastrofě je mimořádnou fyzickou i psychickou zátěží ( kupř. nespat tři noci, analyzovat situaci, předvídat, vydávat okamžitá rozhodnutí, improvizovat, protože na tuto situaci nebyla známa řešení, atd), vyčerpáním jsem v určitou dobu i ztrácel řeč…

A potom všem někdo považuje neustále za nutné opakovat některé výroky, které navíc situaci nikterak neovlivnily, a v kontextu událostí, jsou snad i lidsky pochopitelné.

Nejvíce mne děsí myšlenky, že těm, kteří takto neustále informují, ti mrtví snad, proboha, chybí.

Igor Němec