Kolikrát jste viděli komedie s Funèsem a Belmondem? Dvacetkrát? Znáte nazpaměť půlku scén z Muže z Ria, Četníků, Fantomase i Zvířete, ale stejně se na ně díváte znovu dokola? Televize to dobře vědí a levné reprízy starých francouzských filmů nasazují do vysílání tak často, že nad tím divákům i odborníkům z jiných středoevropských států zůstává rozum stát.

Od Aše až po Lanžhot patří produkce studia Gaumont mezi sdílenou televizní paměť několika generací. Však už se taky pomalu blíží čtyřicáté výročí československé dabované premiéry Fantomase v televizi − pěkně s hvězdičkou, která dětem signalizovala, že konečně budou dávat něco zajímavého.

Místní posedlost filmy natočenými v době, kdy byl francouzským prezidentem Charles de Gaulle, je pro zahraniční kolegy většinou záhada. Někdy i pro samotné Francouze, kteří sice Funèsovy komedie čas od času v televizi zahlédnou, ale spíš při přepínání na menších stanicích TMC a M6, ne v hlavním vysílacím čase největších stanic. U některých snímků se autorovi tohoto sloupku ani nepodařilo dohledat, jestli je v posledních letech ve Francii někdo vysílal aspoň na kanálech pro pamětníky.

Jako vysvětlení se samozřejmě nabízí, že tyto komedie znají v bývalém Československu všichni, protože nic jiného pořádného v kinech a televizi neběželo. Často se uvádí, že francouzská kinematografie byla přijatelná i pro místní režim, a své udělala i dabingová práce režiséra K. M. Wallóa. Někdy vzniká dojem, že stejné filmy viděli a milují všichni v celém bývalém východním bloku. Jenže chyba lávky, tak jednoduché to není.

Autor se o tom mohl přesvědčit minulý týden při společném setkání s polskými a maďarskými novináři, pro které jsou média a marketing denní chleba. Debata se rozproudila, když přišla řeč právě na ikonické filmy, které formovaly divácký vkus za železnou oponou. „Fantomas? Toho jsem viděl asi jako dítě. Vždyť je to strašně starý. Vy se na to pořád díváte?“ divil se Maďar a poznamenal, že pro jeho spoluobčany jsou kultovní spíš mnohem mladší americké a německé trháky, které kolovaly na notně ohraných videokazetách. Například osmdesátková trilogie Návrat do budoucnosti nebo západoněmecký Nekonečný příběh. Na to, kdy naposledy běželo v televizi něco s Belmondem, si nevzpomněl ani jeden z novinářů.

Trhliny v kolektivní televizní paměti se projevují i ve vztahu k tolik vychvalované československé pohádkové tvorbě pro děti, která by mohla být Polákům a Maďarům známější. „Moje děti milovaly takového kresleného loupežníka. Žil v lese, jeho žena měla velkou červenou sukni a měli spolu dítě. Myslím, že to natočili Rumuni,“ vzpomněla si jedna kolegyně. Ze zaručeně rumunského seriálu se vyklubal Rumcajs. „A pak byl ještě fantastický takový krtek. Měl na sobě legrační modré kalhoty. To je české, že?“ ujistila se. Ze seriálů si kolegové vzpomněli ještě na Návštěvníky a na Majku z Gurunu, která „spadla z oblakov“.

Ale zpět k Francouzům. Na všeobecnou známost letitých filmů upozorňují návštěvníky Prahy i tištěné turistické průvodce. „V Česku jsou stále populární komedie s Louisem de Funèsem nebo Pierrem Richardem a zvlášť v létě je běžné v televizi narazit na bůhvíkolikátou reprízu série o četnících,“ píše se třeba v průvodci Prahou z nakladatelství Petit Futé. Na svou československou popularitu vzpomínal v rozhovorech i nedávno zesnulý herec Michel Galabru. Funguje to i opačně, četníci jsou stálým turistickým magnetem v Saint-Tropez.

Dříve si budovu filmové policejní stanice mohli turisté fotit na nevábném náměstíčku jen zvenčí, protože byla plná azbestu a čekala na rekonstrukci, na konci června si ji budou moci poprvé po dlouhé době prohlédnout i zevnitř. Přímořské letovisko se rozhodlo z opuštěného domu vybudovat filmové muzeum, v němž četnické sérii věnuje 2. patro. Louis de Funès má v budově sochu a můžeme hádat, který jazyk se bude v muzeu ozývat nejčastěji. Vždyť to není ani tři čtvrtě roku, co četníci kromě dohlížení na pořádek ve Francii zase zachraňovali sledovanost v Česku.

• 70 zobrazení tohoto článku