[dropcap]N[/dropcap]ikdy jsem úplně nepochopil podstatu Dne otců. Koneckonců, národní svátek z něj udělal Richard Nixon, takže možná ani není legální. Ale moje hlavní výhrada je, že si nejsem jistý, jestli si ho my otcové vůbec zasloužíme. Jsem přesvědčený – a teď riskuji, že mě zatkne genderová policie –, že otcové obecně nezvládají výchovu dětí tak dobře jako matky.

Své tvrzení zakládám na dlouholetém pozorování sebe i různých dalších chlapů, o nichž vím, že se pokoušeli vychovávat děti. Tady máte jen několik příkladů rodičovských schopností, u nichž jsem došel k závěru, že je ženy obecně zvládají lépe než muži:

  • Oblékat a krmit děti.
  • Pamatovat si jejich narozeniny.
  • Pamatovat si jejich jména.
  • Pamatovat si celkový počet dětí a tím snížit pravděpodobnost, že některé zapomenete na dálničním odpočívadle.

Abychom se dobře pochopili: věřím tomu, že je dost věcí, ve kterých jsou muži lepší než ženy. Za všechny jmenujme třeba prdění. Ale pokud jde o péči o děti, ženy jsou v ní podle mě zdaleka nejlepší.

Přesně proto je Den matek skvělá věc. Poselství Dne matek je: „Mámy jsou naprosto senzační rodiče! Zaslouží si za to mimořádný den!“

Zatímco poselství Dne otců je: „Pořádáme ho jedině proto, že existuje Den matek.“

Navzdory těmto výhradám si Den otců užívám. Je to chvíle, kdy se na chvíli zastavím, abych si vychutnal radost, kterou do mého života přinesly mé dvě nádherné děti, na jejichž jména si zaboha nemůžu vzpomenout.

Jasně, že si dělám legraci. Jména dětí, která na rozdíl od jejich narozenin chovám ve svém srdci, jsou Rob a Sophie. S oběma jsem zažil spoustu pamětihodných okamžiků. Jeden z nich bych tu rád zmínil, protože shodou okolností zahrnuje redakci mých domovských novin, deníku Miami Herald.

Stalo se o jednom dubnovém čtvrtku v roce 1988, kdy bylo Robovi sedm let. Chystali jsme se vyrazit na prodloužený víkend na Key West a Rob z toho byl hodně nadšený, protože jsem tam vždycky půjčil motorku a oba dva – já jako řidič a Rob jako spolujezdec – jsme hodiny projížděli celý ostrov. Rob to miloval.

Už už jsme odjížděli na Key West, když mi zavolali editoři magazínové přílohy Heraldu, Gene Weingarten a Tom Shroder. Řekli mi, že musím okamžitě přijít do Heraldu na důležitou poradu. Odpověděl jsem, že nemůžu, protože za a) jedu na Key West a za b) se mi nikdy nepodařilo respektovat koncept, že je nějaká porada důležitá.

Gene a Tom ale trvali na tom, že na poradu musím přijít, a to na příkaz šéfredaktorky Heraldu Janet Chusmirové. A tak jsem zdráhavě řekl Robovi, že se nejdřív musím zastavit v Heraldu kvůli téhle pitomé poradě a pak pojedeme na Key West.

Z „porady“ se vyklubalo oznámení výsledků Pulitzerových cen. Herald dostal dvě: cenu za nejlepší reportážní fotografii získal Michel duCille a cenu za nejlepší komentář jsem získal já.

Plán byl takový, že to bude překvapení, a pokud jde o mě, tak rozhodně bylo. Upřímně jsem vůbec nečekal, že vyhraju Pulitzerovu cenu. Pořád se bojím, že si jednoho dne porota uvědomí, že to zvorali a budou ji chtít zpátky.

Když jsem dorazil do Heraldu, byla redakce narvaná lidmi, přičemž mnoho z nich o chystaném překvapení vědělo. Já stál nic netuše v davu s Robem po boku a čekal na oznámení výsledků. Asi minutu předtím, než na to došlo, ke mně přišel editor, kterého zjevně do toho tajemství nezasvětili, potřásl mi rukou a řekl: „Gratuluju!“

V tu chvíli jsem si uvědomil dvě věci, jednu dobrou a jednu špatnou.

Ta dobrá byla, že dostanu Pulitzerovu cenu.

Ta špatná byla, že Rob bude strašně zklamaný, protože v tom blázinci, co se chystal vypuknout, bychom prostě nemohli vyrazit na Key West.

Podíval jsem se na Roba a řekl: „Robe, je mi to opravdu líto, ale na Key West nejedeme.“

Vypadal zničeně. Tak moc se těšil na ten výlet a teď se s ním musel rozloučit. Cítil jsem se hrozně. Věděl jsem, že v tu chvíli prostě musím jako táta něco udělat, abych zmírnil synovo trápení.

„Hele,“ poznamenal jsem, „já ti koupím Nintendo.“ To byla herní konzole, po které Rob zoufale toužil.

„Fakt?“ zeptal se.

„Ano,“ slíbil jsem mu.

Hned potom se staly dvě věci: Rob, nadšený zprávou o Nintendu, mi skočil do náruče a pořádně mě obejmul. A Janet Chusmirová přečetla ze servisu agentury Associated Press oficiální oznámení, že jsem obdržel Pulitzerovu cenu.

Na titulní straně dalšího vydání Miami Heraldu vyšel článek s titulkem „Dva redaktoři vyhráli Pulitzerovy ceny“. Doprovázely ho dvě fotky. Na jedné byl Michel duCille, jak mu gratulují kolegové. Na té druhé jsem byl já s Robem. Já na ní zářím, on mi visí kolem krku a vypadá naprosto nadšeně. Každý můj známý, který tu fotku viděl, mi řekl v podstatě to samé: „To je skvělý vidět, jak je Rob nadšený z toho, že jsi dostal Pulitzera!“

Ve skutečnosti Rob neměl tušení, co to Pulitzerova cena vůbec je.

Tenhle okamžik, tahle vzpomínka, patří mezi nejdůležitější otcovské chvíle v mém životě. A měl jsem to štěstí, že jsem jich od té doby s Robem i jeho sestrou Sophií prožil ještě spoustu. Podle mého jsou smyslem rodičovství právě takové chvíle s dětmi, které přicházejí jedna za druhou a stále rychleji, jak děti rostou. Trik je v tom naučit se rozpoznat hezké chvíle, když se dějí, takže si je můžete vychutnat. Protože jich v životě zas tolik mít nebudete.

Nedávno jsem si vychutnal jednu opravdu hezkou. Nastala při vyhlašování Pulitzerových cen za rok 2015. Jedna putovala do redakce deníku Wall Street Journal v kategorii investigativní žurnalistiky, a to za sérii článků o podvodech v systému zdravotního pojištění Medicare.

Sérii připravil tým reportérů – a jedním z nich je někdejší prvňák posedlý hraním videoher jménem Rob Barry, v současnosti dospělý třicátník s vlastním synem. Robova novinářská specializace spočívá v analyzování databází, ve kterých odhaluje určité vzorce a trendy. Na počítačích zařídí spoustu práce. Rád si myslím, že mu k tomu pomohlo i to Nintendo.

Každopádně bych vám všem spřízněným otcům rád popřál šťastný Den otců. Možná si ho nezasloužíme, ale užijme si ho. Pochvalme každé jídlo, které dostaneme; buďme nadšení z jakéhokoli dárku, který nám děti dají; a především si pamatujme, že skutečným dárkem je to, že s nimi tyto chvíle strávíme společně.

A hned potom – protože v těchhle věcech vážně nejsme tak dobří jako mámy – si dáme šlofíka.

Originál vyšel 19. června 2015 v deníku Miami Herald pod názvem Happy Father’s Day from Dave Barry.
Copyright © 2015 Miami Herald Media Company.

• 668 zobrazení tohoto článku