Dave Barry: Příliš moderní umění

Nadešel čas, abychom se zase podívali na zoubek britskému umění, které, aspoň pokud je mi známo, existuje hlavně kvůli tomu, abych měl o čem psát.

Jak vědí pravidelní čtenáři mých sloupků, britské umělecké instituce vydávají obrovské sumy peněz za umělecká díla, která se dají přinejlepším popsat jako extrémně inovativní (a když píšu „inovativní“, myslím tím „stupidní“). Připomeňme si jenom dva příklady: umělec jménem Martin Creed vyhrál prestižní Turnerovu cenu, a k tomu asi 30 tisíc dolarů, za dílo s názvem „Zase zhas světla jas“, které představovala prázdná místnost, ve které se rozsvěcelo a zase zhasínalo světlo.

A prestižní Tate Gallery vydala 35 tisíc dolarů z prostředků britských daňových poplatníků, aby mohla koupit zatavenou dózu s exkrementem mrtvého umělce.

Je těžké si představit, že by umění mohlo být ještě inovativnější, ale s radostí oznamuji, že britská umělecká komunita se o to pekelně snaží. Podle článku v londýnských Timesech, který mi zaslal pozorný čtenář Ronald Thurston, udělila prestižní Nadace Paula Hamlyna jednu z nejvyšších uměleckých cen v celé Británii – v přepočtu asi 47 000 dolarů – umělkyni Ceal Floyerové za umělecký skvost, vyjádřený pytlem na odpadky.

Rubbish Bag
Rubbish Bag

Vážně. Dílo se jmenuje „Odpadkový pytel“ a, soudě podle fotky v Timesech, je to běžný černý plastikový pytel na odpadky, ten samý, do kterého házíte odpadky vy doma, jenže zatímco vy musíte platit za to, aby vám tenhle pytel odvezli, tak Floyerová za něj inkasovala 47 000 dolarů. Nadace pro to měla zásadní důvod: ten pytel Floyerové je totiž prázdný. To je velice umělecké. Floyerová k tomu Timesům řekla:

„Není to pytel odpadků, je to odpadkový pytel. Použité médium to jasně znázorňuje: dílo sděluje, že je to pytel, v něm je vzduch a má zavázaný vršek.“

Chápete? NENÍ to pytel odpadků: Je to odpadkový pytel! Jestli TOHLE inovativní pojetí nestojí za 47 000 dolarů, pak už nevím, co by mělo.

Timesy dále uvádějí, že „socha od Floyerové je umístěna hned u dveří; záměrem je, aby se návštěvník zamyslel, jestli je v pytli vzduch, nebo jestli je plný smetí“. Upřímně, já osobně přemýšlím akorát nad tím, jestli byli lidi, co podepsali šek jménem Nadace Paula Hamlyna, hodně zhulení.

Jestli ano, tak to zjevně nechali kolovat, a dali si i lidé z Bedford Creative Arts. To je spolek, který předává peníze daňových poplatníků umělcům, páchajícím umění ve veřejném prostoru města Bedford, které se nachází v hrabství Bedfordshire (jsou tam i města s takovými názvy, jako Cockayne Hatley, Swineshead a Limbury Cum Biscuit).

Pozorná čtenářka Jane Weaverová mi poslala článek z londýnského deníku Daily Express o rozhodnutí Bedford Creative Arts vyplatit zhruba 19 000 dolarů umělci Andre Stittovi za performanci, při které měl kromě jiných věcí kopat vyjedený hliníkový obal od hotovky napříč městem. Jestli přemýšlíte, proč by něco takového mělo být považováno za umění, odpověď zní, aspoň co vím, že Stitt by při tom měl nazuté stříbrné kozačky.

Je tragické, že tato umělecká akce musela být zrušena. Přitáhla velkou pozornost sdělovacích prostředků, takže se bedfordští úředníci, kteří mají umění na starost, obávali, že by se tam chtěly mačkat příliš velké davy lidí. Taky NESNÁŠÍTE, když veřejnost leze ven, aby se podívala na veřejně předváděné umění, na které padly veřejné prostředky?

Ale žádný strach! Stitt stejně těch 19 000 dolarů dostal, protože udělal ještě několik jiných uměleckých performancí pro obyvatele Bedfordu, včetně toho – cituji ze zpravodajství ananova.com – že se „zamknul v opuštěném domě a předělal ho s využitím vycpaných albínských zvířat, uren z krematoria, vinylových písmenek a mastkového prášku“.

Bedfordský úředník, odpovědný za umění, k tomu řekl, že „není podstatné“, zda Stitt opravdu kopal do toho obalu od hotovky, protože to „vyvolalo velkou pozornost veřejnosti“ a tím to „už samo o sobě zasáhlo veřejný prostor“. Jinými slovy, nemusel fyzicky kopat do vyjedené hliníkové vaničky, aby mu zaplatili za kopání do vyjedené hliníkové vaničky, protože si veřejnost uvědomila podstatu tohoto konání.

Vsadím se, že se Michelangelo coby věrný čtenář mých sloupků otáčí v hrobě. Říká si: „Chcete mi namluvit, že stačilo prostě OZNÁMIT, že udělám velkou sochu Davida? Že jsem se nemusel dřít se sekáním toho všeho mramoru?“

Nebohý Michelangelo, narodil se ve špatné době, kdy svět ještě nepoznal inovativní umění.

A tak si můžeme jenom představovat, co by asi tak provedl s vycpanými albínskými zvířaty.

(Anglický originál poprvé vyšel 18. května 2003 pod názvem Full of air or rubbish? Copyright © 2003, 2009 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company.)