Dave Barry: Nepřirozený útok na přirozené porody

Father faces Life: A Long Overdue Attack on Natural Childbirth Dave Barry pro Miami Herald, 9. 10. 2002

Pojďme se v rychlosti podívat na dějiny rození dětí. Tisíce let je rodily pouze ženy. Primitivní ženy v primitivních chýších sténaly, kvílely a potily se, zatímco ostatní ženy postávaly kolem. Primitivní muži zůstali venku a dělali tam chlapské věci, jako třeba že zvedali těžké věci a odplivovali si.

Když se dítě narodilo, ženy ho očistily, jak jen to nejlépe uměly a ukázaly ho mužům, kteří si uznale odplivli a vyrazili do lesa házet ostrými pazourky po malých zvířatech. Pokud byste navrhli primitivním mužům, že by měli sledovat, jak jejich ženy rodí, vysmáli by se vám a pravděpodobně by vás dva, tři, možná čtyři dny mučili. Byli to SKUTEČNÍ muži.

Na začátku 20. století ženy začaly rodit v porodnicích. Často u toho byli muži, ovšem to byli profesionální lékaři, kteří za to brali obří sumy peněz a měli nasazené masky. Normální obyčejní muži dál zůstávali mimo porodní sál v čekárnách, kde si četli staré výtisky Chataře a chalupáře, což je méně chlapská činnost než zvedání těžkých věcí, ale pořád dost chlapská.

Dostávám se tedy k tomu, že po léta bylo rození děti v rukou (pokud se to tak dá říct) žen. Tímhle způsobem se narodila spousta báječných lidí. Charles Lindbergh, například.

Myslím, že se to začalo měnit v sedmdesátých letech. Počty narozených dětí prudce poklesly. Ženy začaly studovat na univerzitách, řídit buldozery, nosit aktovky a bez rozpaků používat slova typu „obligace“. Na rození dětí prostě neměly čas. Tou dobou měly děti jenom neprovdané dospívající holky, které jsou velmi plodné a mohou otěhotnět, i když jen stojí po větru od dospívajících chlapců.

Pak některé mladé páry profesionálů zjistily, že jejich životům něco schází: vědomí stability, společnost, zodpovědnost za další život. A tak si začaly pořizovat labradory. O něco později zase začaly rodit děti, hlavně kvůli daňovému zvýhodnění. V takových dnech jste nemohli ani otevřít dveře u auta, abyste nepraštili těhotnou ženu. Ale je tu háček: Ženy teď očekávají, že se muži budou dívat, jak rodí. Říká se tomu „přirozený porod“, což je jeden z těch termínů, které nahánějí hrůzu, ale ve skutečnosti jim nikdo nerozumí. Další je třeba „vyvážené ph“.

Za prvé, přirozený porod býval populární jen u hipísáckých párů, které se ve stavebních buňkách živily ptačím zobem a dávaly svým dětem jména jako Půlnoční Bouře Hájková. Muži, jejichž mozky se rozpadaly pod vlivem drog a organického jídla, psali slizké články o tom, jak Úchvatný Zážitek je vidět Přicházet Nový Život na Svět. Žádný z těch článků nezmiňoval spoustu dalších tekutin a hlenů, které přicházejí na svět společně s Novým Životem, takže lidé nabyli dojmu, že dívat se na někoho, jak rodí, by mohla být dost dobrá prča. I na večírcích jste naráželi na přeběhlíky k přirozeným porodům, kteří byli schopní hodiny žvanit o tom, jak to kontrakci za kontrakcí probíhalo na porodním sále. Byli dokonce ještě horší než jehovisti nebo lidé, kteří vám sdělují, za kolik si koupili domy v roce 1973 a jaká je jejich hodnota dnes.

Netrvalo dlouho a přirozené porody byly všude, asi jako salátové bary; a nyní jsou nevinní běžní muži po celé zemi žádáni federálním zákonem, aby se dívali, jak ženy rodí. I já nedávno musel sledovat, jak moje manželka rodí.

Nejprve jsme museli chodit do nemocnice na 10 večerních kurzů pro budoucí maminky. Před kurzy nám nemocnice záhadně sdělila, že si máme přinést dva polštáře. To bylo první ponížení, protože žádný z našich polštářů nemá stejnou barvu a mnoho z nich má fleky od piva nebo brusinkové šťávy. V Kuala Lumpuru je asi možné chodit po ulicích s flekatými různobarevnými polštáři a stále se u toho cítit důstojně, ale na americkém předměstí něco takového nepřipadá v úvahu.

Přesto jsme dorazili na první kurz a s námi ještě dalších patnáct párů, tvořených ženami, kterým se mělo narodit dítě a muži, kteří se na to měli dívat. Všichni měli sladěné polštáře. Dokonce si některé páry zjevně koupily nové polštáře speciálně pro tyhle kurzy; byly to trendy páry v golfovém a tenisovém oblečení, které plánovaly mít bohaté děti. Během všech kurzů seděly u sebe a sem tam se dohodly na společném obědě.

Kurzy spočívaly v sezení v jasně osvětlené místnosti, kde se kromě jiného otevřeně diskutovalo o děloze. Pokud si vzpomínám, na střední bych pro spolehlivé informace o děloze vraždil. Ale poté, co jsme ji probrali v celé délce za pomoci barevných nákresů, musím bez urážky říct, že ačkoliv respektuji její skvělé poslání jako orgánu, ztratila pro mě dost ze svého šarmu.

Naše instruktorka si na děloze dávala obzvlášť záležet, protože je to místo, kde mimina obecně tráví čas před narozením. Nějaký čas věnovala také vajíčku, které je blízko vaječníků. Stane se, že k vajíčku, které se doteď flákalo, četlo knížky a jedlo čokoládu, dorazí velký zástup spermií, což jsou takové titěrné a úplně pitomé jednobuněčné organismy. Hledají vajíčko, ale většina z nich by ho nepoznala, i kdyby o něj zakopla. Celé dny plavou kolem a zkoušejí se spřátelit se slinivkou a jakýmikoliv dalšími orgány, do kterých vrazí. Ale občas jedna narazí do vajíčka a šťastný páreček vyrazí vejcovodem do dělohy.

V děloze začíná Zázrak Života, a jestli myslíte, že ne a čekáte, že vám to zbaštím, tak jste se asi zcvokli. V každém případě pak vajíčko začne rychle růst a dělit se na mnoho malých specializovaných částí, na rozdíl od federální vlády. Během šesti týdnů se u něj vyvinou všechny orgány, potřebné ke slintání; v deseti týdnech už může brečet v restauracích. Na kurzech nám ukazovali fotky, jak se vyvíjí plod v děloze. Neřekli nám, jak ty fotky udělali, ale mám podezření, že v tom hraje roli dost chlastu.

Viděli jsme spoustu fotek. Jednoho večera jsme viděli film o neznámé ženě, která rodila. Vážně. Nějaká ženská prostě nechala filmaře, aby natočili celou tu věc. Barevně. Byla z Kalifornie. A jindy nám instruktorka hlasem člověka, který oznamuje lidem, že vyhráli bezplatný výlet na Bahamy, řekla, že se podíváme na barevné diapozitivy císařského řezu. Na prvním snímku byla těhotná žena, vesele vstupující do nemocnice. Poslední snímky ji ukazovaly, jak vesele drží dítě. Na prostředních snímcích bylo, jak dostávali dítě z té veselé ženy, ale k tomu vám toho moc neřeknu, protože jsem musel ven a vypít asi 15 až 20 pohárků vody. Pamatuju si, že v jednom místě naše instruktorka vesele poznamenala, že „to překvapivě ani moc nekrvácí“. Evidentně si myslela, že tímhle nás fakt dostane.

Když jsme se zrovna nedívali na fotky nebo neprobírali dělohu, trénovali jsme dýchání. Tehdy přišly na řadu polštáře. Když se totiž mimino chystá opustit dělohu, žena prochází něčím, čemu lékařská obec vtipně říká „kontrakce“. Kdyby to ženám popsali jako „příšerné bolesti, při kterých začnete přemýšlet, proč jste se sakra rozhodla otěhotnět“, mohli by lidé přestat rodit děti a lékařská obec by musela začít pracovat u pásu.

V těch starých dobrých dnech, kdy byl prezidentem Eisenhower, řešili doktoři problém s kontrakcemi tím, že rodičkám podávali spousty léků. Prostě je během porodu omámili a ženy se probraly, když se jejich děti chystaly do čtvrté třídy. Ale princip přirozeného porodu je, že by se mělo předcházet nadopování rodiček léky, aby mohly sdílet první intimní chvíle po narození s miminkem a otcem a porodníkem a pediatrem a opodál stojícím anesteziologem a několika sestřičkami a osobou, která čistí porodní sál.

Klíčem k přirozenému porodu bez léků je podle jeho zastánců hluboké dýchání. Skutečně. Teorie zní, že když rodička zhluboka dýchá, naprosto se tím uvolní a ani si nevšimne, že je na porodním sále v úchylném andělíčkovi a rodí dítě. Nejsem si jistý, kdo s touhle teorií přišel. Ať už to byl kdokoliv, evidentně věřil, že ženy mají malinkaté mozečky. Takže jsme na kurzech strávili spoustu času rozvalení na těch malinkatých matracích s našimi polštáři, zatímco ženy předstíraly, že mají kontrakce a muži se shlukovali kolem se stopkami a předstírali, že je odměřují. Trendy páry se o tuhle část nestaraly. Těm shlukování nic neříká. Po několika kurzech si začaly nosit malé sady vrhcábů a hrály vrhcáby, místo aby trénovaly dýchání. Představuju si, že to museli mít při skutečném porodu těžké, pokud si na kontrakce neobstarali služebnictvo.

Já a má žena jsme proflákali měsíce tím, že jsme dýchali a odpočítávali si to navzájem. Neměli jsme žádné problémy. Byli jsme báječný tým. Byla to úžasná doba. Vážně.

Skutečný porod byl poněkud obtížnější. Nechci uvádět jména, ale vytrval jsem až do konce. Měl jsem dobře fungující stopky a naváděl jsem ženu, aby dýchala. “Nezapomeň dýchat,” říkal jsem, nebo: “Víš, že bys měla dýchat.” Zato ona byla neobvykle podrážděná. Například nechtěla, abych používal svoje stopky. Dovedete si to představit? Všechen ten trénink, všechno to shlukování na podlaze učebny a jí prostě najednou vadí stopky. Taky skoro ztratila všechen svůj smysl pro humor. V jednu chvíli jsem pronesl opravdu zábavnou poznámku a ona mě zkusila praštit. A to má obvykle skvělý smysl pro humor.

Nicméně, mimino bylo v pořádku na světě, nebo aspoň v pořádku pro novorozence, kteří jsou pěkně hnusní, pokud zrovna nefandíte slizu. Myslel jsem, že jsem to zvládnul, když se mě najednou doktor, až do té chvíle vypadající rozumně, zeptal: „Chtěl byste vidět placentu?“ Jen si to představte, je to jako zeptat se: „Chcete, abych vám do nosu nalil horký asfalt?“ Nikdo nechce vidět placentu. Když už, mohla by to být forma trestu:

POROTA: Shledali jsme obžalovaného vinným z okrádání starých a bezmocných. SOUDCE: Odsuzuji obžalovaného k pohledu na tři placenty.

Aniž by počkal na odpověď, zvedl doktor placentu, jako by to byla cena pro nejlepšího hráče bowlingu. Vsadím se, že u lidí, kteří měli ty barevně ladící polštářky, by to nezkoušel.

Když pomineme placentu, šlo všechno tak, jak má. Na konci bylo extrémně zdravé, živé, přírodní dítě, které požadovalo, abychom ho okamžitě vrátili do dělohy.

A celkově můžu říct, že tenhle způsob rozmnožování není špatná věc, ačkoliv chápu, že třeba žížalám stačí, když se prostě rozdělí na dvě.

© 2002 Dave Barry, published by The Miami Herald Media Company