Dave Barry: Když hvězdy paří (o psech a miminech nemluvě)

18. 4. 2008

Vyrazil jsem si s Owenem Wilsonem a Jennifer Anistonovou. Fakt. Tuhle jsme strávili noc na té velké party v South Miami. Přes pět hodin byla plná lidí a drinků. Owen a Jen byli úžasní. Měli miminko. Vlastně během toho večera vystřídali tři různá mimina, protože s těmi prvními dvěma byly problémy.

Ve skutečnosti to nebyly jejich děti. A nebyl to ani skutečný večírek. Kostky ledu v drincích byly z umělé hmoty. Šlo o scénu do filmu Marley a já, který se částečně natáčí na jižní Floridě.

Marley a já vzniká samozřejmě podle knížky Johna Grogana, sloupkaře, který sepsal svoje zážitky se psem Marleym. Chtěl bych pro pořádek poznamenat, že ani trošku nezávidím Groganovi úspěch jeho knihy, které se do dnešního dne prodalo 438 miliard výtisků a dala tak vzniknout komerčnímu impériu, srovnatelnému s Microsoftem, jenom s více zaměstnanci. Tohle mě ANI NÁHODOU neznepokojuje.

I já pochopitelně napsal spoustu sloupků o svých psech a nezboural jsem kvůli nim žebříčky knižního trhu. Ale to je moje chyba. Grogan si ve svých textech naklonil pejskaře dvěma základními tezemi:

Psi mohou být hluční, divocí a občas něco zničí.
Ale přes to všechno jsou to věrní, milující tvorové se srdci ze zlata.

Z mých sloupků o psech oproti tomu vyplývají trochu jiné poznatky:

Psi mohou být hluční, divocí a občas něco zničí.
Ale přes to všechno jsou inteligentní asi jako chaluha.

Tak či tak, pařil jsem s Owenem a Jen, protože jsem se nabídnul jako komparzista pro scénu natáčenou v domě ve slepé uličce v South Miami. Podobných komparzistů tam bylo dobře šedesát – někteří byli ze sousedství, jiní zareagovali na inzerát v Miami Heraldu. Měli jsme za úkol předstírat, že jsme hosti na oslavě 40. narozenin, kterou jako překvapení připravila pro Johna Grogana (kterého hraje Wilson) jeho žena Jenny (kterou hraje Anistonová).

Místo natáčení, jako všechna místa natáčení, bylo plné čilého ruchu, vybavení a kabelů a armády lidí ze štábu v tričkách, kraťasech a opásaných brašnami s nářadím, kteří se starali o technické věci kolem světel, kamer, monitorů a rekvizit, které zahrnovaly osm narozeninových dortů. (Jak uvidíte, scéna vyžadovala řadu senzačních dortů.) Nad tím vším bděl režisér David Frankel, chytrý a zábavný muž, který žije v Coconut Grove a z jehož dílny vzešel snímek Ďábel nosí Pradu, stejně jako některé epizody seriálů Vincentův svět a Sex ve městě.

Na place je jasná hierarchie. Na jejím vrcholu je režisér a hlavní hvězdy. Pod nimi jsou méně zářící herci a členové štábu. Pod nimi jsou lidé, co se starají o jídlo, dopravu, bezpečnost, atd. Pod nimi jsou ty senzační narozeninové dorty. A úplně na konci jsou komparzisti. My jsme tam naprosto jasně za křoví. Vlastně, když nás lidi ze štábu nahánějí, svolávají nás jako „křoví“.

„Tak dobrá, vy-co-děláte-křoví!“ říkají. „Potřebuju, abyste si stoupli sem!“

Jako statista se toho dost nastojíte. Nejdřív postáváte poblíž a čekáte, až bude scéna připravená. Pak postáváte na place, než nazkouší záběr. Pak postáváte v pozadí, když se natáčí. Pak postáváte poblíž a čekáte, zatímco si pouštějí natočené záběry, aby zjistili, jestli se něco nepovedlo, jako že se vždycky něco nepovede. Pak postáváte, když scénu točí znovu. Postávání je záležitost na celé hodiny a hodiny. Ale ty obří peníze za to stojí.

Dělám si pochopitelně legraci. Za jeden den – a může to být celodenní práce – vám dají 100 dolarů, nebo, jak to popsal Joyce Newman z Miami, jeden ze statistů, „třetinu páru dobrých bot“.

Takže v tom nejsou peníze. Je to šance být ve filmu a pohybovat se poblíž filmových hvězd – k čemuž jsme se taky dostali, ale ne hned. Nejdřív nás nahnali do domu, který byl vyzdoben balónky a nápisem „VŠECHNO NEJLEPŠÍ KE ČTYŘICÁTINÁM, JOHNE“. Do ruky nám dali drinky s umělohmotnými kostkami ledu a pak nás rozmístili kolem bazénu na terase, která byla zakrytá stanem, takže to tam vypadalo jako v noci. Mě postavili vedle Joela Magolnicka z Key Biscane, advokáta se specializací na občanské právo, kterého vybrali do komparzu, když jeho manželka poslala jeho fotku jako reakci na inzerát v Heraldu.

V této scéně přinášela Anistonová (v roli Jenny Groganové) dort na terasu z kuchyně, zatímco my zpívali „hodně štěstí, zdraví“ Wilsonovi (v roli Johna Grogana), který měl držet dítě. „Jenny“ měla postavit dort před „Johna“ a on měl sfouknout svíčky. Potom měl „Marley“ – ten hlučný uličník se srdcem ze zlata – vyskočit na stůl a pustit se do dortu. Ach ne! Celá scéna byla asi na 45 sekund.

Několikrát jsme to nacvičovali s profesionálními dubléry dublujícími hvězdy, s velkým vycpaným psem dublujícím psa a s panenkou dublující dítě. Pak na terasu vyšli Jennifer Anistonová a Owen Wilson!

Nejspíš chcete vědět, Jací Doopravdy Jsou. Po mnoha hodinách, které jsem strávil předstíráním, že si s nimi užívám mejdan, bych řekl, že jsou milí. Opravdu. Klábosili a vtipkovali s námi statisty, a vždycky byli vlídní a zdvořilí. To nemůže být jednoduché, když jste obklopeni lidmi, kteří předstírají, že jsou v pohodě, ale jejichž mozky naprosto jasně ječí: „Božíčku, já stojím HNED VEDLE OWENA WILSONA A JENNIFER ANISTONOVÉ!“

Bezpochyby chcete vědět i to, jestli je Jennifer Anistonová krásná. Ano, je, ačkoliv bych chtěl poznamenat, že moje žena taky, protože mě podezírá, že jsem se dobrovolně přihlásil do tohohle filmu jenom kvůli tomu, abych se mohl poflakovat s Jennifer Anistonovou, což není pravda, jelikož jsem dokonale trénovaný mediální profesionál. Na druhou stranu, můj parťák Joel mohl na Anistonové oči nechat. Tak jsem je nakonec vzájemně představil, a oni spolu vedli následující konverzaci, kterou jsem si nevymyslel (pamatujte, že Joel je profesionální advokát, jehož zaměstnání vyžaduje mistrné ovládání jazyka):

JÁ: Jennifer, rád bych Vám představil Joela. ANISTONOVÁ (třese Joelovi rukou): Ráda Vás poznávám! JOEL: Ééé. JÁ: Prostě vás zbožňuje. ANISTONOVÁ: Ááá. JOEL: Ééé.

Ale než tento vztah mohl přinést své plody, nadešel čas pro scénu s dortem. V šoubyznysu platí staré pořekadlo, obvykle připisované W. C. Fieldsovi: „Nikdy nepracujte s dětmi nebo zvířaty“. V téhle scéně bylo obojí. Pes – vlastně jeden z 18 psů použitých ve filmu, kteří ztvárňovali různé fáze Marleyho života – byl profesionál: Když měl sežrat dort, okamžitě ho začal žrát. Těžší bylo ho donutit, aby přestal.

Děcko, rozkošná osmiměsíční holčička, tak dobře nefungovalo. Těsně před začátkem scény ho jeho matka podala Wilsonovi a jakmile by se Anistonová objevila s dortem, my statisté měli začít srdečně zpívat „hodně štěstí, zdraví“. Mimino, které oddělili od mámy a teď slyšelo ten ohyzdný rámus, přirozeně začalo ječet. Wilson holčičku začal statečně kolíbat, ale ona nebyla z dětí, na které dělají dojem celebrity.

Prošli jsme si s ní několika klapkami. Všichni byli na svých místech, asistent režie dal pokyn: „Zapalte svíčky!“. Lidi ze štábu, horečnatě pracující v kuchyni, zapálili všech 40 svíček a pak podali plápolající dort Anistonové. Asistent režie křiknul: „Akce!“, Anistonová vešla s dortem; my začali zpívat; dítě začalo řvát; Wilson sfouknul svíčky; pes se pustil do dortu; dítě bylo předáno zpátky matce a ihned přestalo řvát; pes byl odtažen od dortu. Pak jsme postávali kolem a čekali, až to všechno budeme dělat znova s novým dortem.

No, už jsem zažil horší večírky.

Nakonec mimino vyměnili. Ukázalo se, že mají v zásobě jiné, obdobně rozkošné dítě. Ani tahle holčička nebyla ze situace zrovna odvázaná, ale aspoň tolik nebrečela, a my konečně dotáhli scénu ke spokojenosti režiséra Frankela. Pak nás vyhnali ven, abychom postávali kolem, než připraví další scénu. Takhle nás naháněli dovnitř a ven, než se začalo připozdívat, a každý už byl unavený, zvlášť Dítě Číslo 2.

V té chvíli jsme točili scénu, kdy Wilson otevře dveře a všichni vykřikneme: „Překvapení!“ Tentokrát držela dítě Anistonová. Byla excelentní chůva, něžná a mateřská a zjevně jí dost záleželo na tom, aby dítě bylo jako v bavlnce. Ale bez ohledu na to, jak moc se snažila mimino utišit, když plná místnost lidí vykřikla: „Překvapení!“, dítě se mohlo zbláznit.

Udělali jsme takhle pár klapek a dostali se do skluzu. Pak se objevilo třetí dítě. Filmový průmysl má zjevně přístup k neomezené zásobárně fotogenických dětí, umístěné někde v South Miami. Anistonová se srdnatě ujala kolíbání Dítěte Číslo 3 a k úlevě všech jsme scénu dokončili.

Ještě jsme museli zvládnout jednu poslední scénu, ve které, zaplaťpámbu, nebylo žádné dítě. V téhle jsme postávali na terase a předstírali, že jsme staří přátelé, kteří si náramně užívají mejdan se svými hostiteli „Johnem“ a „Jenny“. Tou dobou už jsme si my statisté připadali, že jsme spolu tak dlouho, jako bychom studovali medicínu, takže nám to svým způsobem jako party doopravdy trochu přišlo.

Jestli tahle scéna ve filmu zůstane – měl by jít do kin na Vánoce – možná mě zahlédnete. Jsem ten chlápek v černé košili, který klábosí s Owenem Wilsonem a Jennifer Anistonovou. Byl to můj velký okamžik, a při vší skromnosti věřím, že jsem odvedl nevšední, ba efektní až impozantní výkon. Zvlášť, když uvážíte, že mě celou dobu zabírali zezadu.