Dave Barry: Dělat v novinách je velká legrace, to nám věřte

Dave Barry: Dělat v novinách je velká legrace, to nám věřte

Začali jsme se bát – my všichni v novinovém byznysu, jehož motto zní: „No a co, VY snad chiby neděláte?“. Doneslo se nám totiž, že jste v nás vy, naši čtenáři, ztratili důvěru. Průzkumy ukázaly, že média na žebříčku důvěryhodnosti klesla pod prodavače v autobazarech, únosce, tasemnici, Hitlera a bezpečnostní pokyny v letadle. (Ale pořád jsme kousek před právníky.)

Pochopitelně, že zprávy o výsledcích těchto průzkumů přinesli novináři, takže mohou být zavádějící. Vlastně možná vůbec neproběhly žádné průzkumy. Nějaký redaktor si klidně celou zprávu o „důvěryhodnosti médií“ mohl vymyslet. Já si to nemyslím, mám za to, že veřejnost je s námi upřímně nespokojená.

Když jsem v poslední době někomu řekl, že dělám v novinách, zaznamenal jsem drobné náznaky výčitek – podezřívavé pohledy, jedovaté poznámky a několik useknutých zvířecích hlav v posteli.

Jak jsme se do takové situace dostali?

Buick Riviera
Buick Riviera je to jediné, co dokáže svými rozměry konkurovat nedělnímu vydání Timesů.

Aniž bych chtěl na někoho ukazovat prstem, řekl bych, že je to celé vina The New York Times.

Celé roky měly Timesy pověst skvělých novin, jež byly na rozdíl od jiných deníků schopné připravit nedělní vydání o velikosti Buicku Riviera. Ale pak reportéra Timesů přistihli, jak si vymýšlí fakta. Například napsal článek z oblasti Západní Virginie, ve kterém tvrdil, že otec vojína Jessiky Lynchové se, cituji: „zalykal dojetím, když stál na verandě rodinného domu a hleděl na Francouzské Alpy“.*)

Ukázalo se, že to není pravda, takže Timesy vydaly opravu, která měla 843 000 slov, vážila kolem pětadvaceti kilo a uváděla, že „pan Lynch by ve skutečnosti ze své verandy spíše VZHLÍŽEL k Francouzským Alpám“.

Ale už bylo pozdě: vrata důvěry zůstala dokořán, herka novinářské důvěryhodnosti z nich utekla a nechala za sebou jen celá lejna čtenářských pochybností.

Je tragické, že kvůli jednomu „shnilému velkému jablku“ ztrácí veřejnost důvěru ke VŠEM novinám. Abych tedy vrátil dobré jméno své profesi, rád bych se teď postavil čelem k některým složitým otázkám od vás čtenářů o naší práci:

Otázka: Kde se berou redakční komentáře?
Odpověď:
Nemáme tušení. Každé ráno najdeme na prahu štos nepodepsaných, ale pevných názorů. Jsou jako odložené děti. Vydáváme je s nadějí, že si je někdo někde vezme za své.

Otázka: Kdo vybírá komiksy?
Odpověď: Dick Cheney.

Otázka: Jak je možné, že kdykoliv čtu novinový článek z oblasti, které rozumím, tak je plný chyb?
Odpověď:
To vyžaduje komplexní týmové úsilí, které vám vysvětlím se zvýrazněním klíčových slov velkými písmeny. Tak za prvé, REPORTÉR získá informaci zpovídáním LIDÍ a pokusí se sepsat, co mu říkali, přičemž z toho pochopí asi 35 procent. Tento REPORTÉR pak napíše ČLÁNEK a pošle ho EDITOROVI, který REPORTÉRA nesnáší, protože REPORTÉR aspoň chodí ven, kdežto EDITOR je pořád v budově a cpe se v REDAKČNÍ JÍDELNĚ „JÍDLEM“, původně zamýšleným jako náhrada za PŘEKLIŽKU ve stavebním průmyslu.

EDITOR podle žurnalistické tradice rozhodne, že REPORTÉR má skutečnou pointu článku dát do čtrnáctého odstavce, který následně EDITOR zkusí přesunout pomocí příkazu „vyjmout – vložit“, čímž celý článek zmizí do JINÉ DIMENZE, částečně kvůli tomu, že EDITOR, podobně jako většina novinářů, má technické nadání TUŘÍNU, ale také kvůli tomu, že NOVÝ REDAKČNÍ SYSTÉM má několik „mušek“, protože ho instaloval POSKYTOVATEL s nejnižší nabídkou, jehož předchozí zkušenost zahrnuje leda technickou podporu pro POUŤOVÉ ATRAKCE.

Takže REPORTÉR a EDITOR, kteří se teď nesnášejí ještě víc než kdy jindy, dohromady narychlo slepí článek po paměti, předají ho GRAFIKOVI, který sice neumí číst, ale je borec přes APPLE MACINTOSH, a kromě toho vymaže všechny zbývající přesné věty v článku, aby měl místo na barevný, „ke čtenáři přátelský“ GRAF, jenž měl ovšem ilustrovat článek v úplně jiné RUBRICE.

Ano, dá to dost zabrat, ale děláme na tom noc co noc, článek za článkem, a to jenom proto, abyste vy, naši čtenáři mohli ráno otevřít dveře a vzít si na prahu noviny, které tam ovšem neleží.

Možná budou na střeše, jo?

*) Narážka na skandál z března 2003, kdy se provalilo, že si redaktor Timesů Jayson Blair vycucal z prstu rozhovor s otcem příslušnice americké armády, kterou zranili a unesli v Iráku. V článku tvrdil, že se muž „na verandě rodinného domu zalykal dojetím při pohledu na tabákovou plantáž a pastviny s kravami“. Ukázalo se, že je to úplný nesmysl a novinář s nikým z rodiny nemluvil, navíc vykradl cizí články – pozn. překl.

© 2009 Dave Barry. Published by The Miami Herald Media Company.
Originál vyšel 20. července 2003 pod názvem This is funny, trust us.

• 458 zobrazení tohoto článku

Odebírejte

Filip Rožánek

Novinář, analytik, lektor nových médií a digitálního marketingu. V současné době editor Digizone.cz, předtím šéfredaktor Marketing & Media, redaktor Hospodářských novin, analytik a vedoucí webeditorů v Českém rozhlase. Externě spolupracuji i s dalšími médii.
Filip Rožánek
Odebírejte