Dave Barry: Co mě Padesát odstínů šedi naučilo o manželství
Promluvte si naprosto upřímně a bez jakýchkoliv zábran se svou drahou polovičkou o sexu – pokud tedy jste mimořádně přitažlivý miliardář, který se přemisťuje, aniž by ho někdo zahlédl.
Myslím, že jsem nejspíš jediný muž, který tu knížku četl. Dělal jsem to potají a zakrýval obálku, zejména pokud jsem seděl v letadle, což je ostatně to pravé místo, kde tuhle knihu číst, protože pak máte po ruce pytlík na zvratky. Mluvím o tom kvůli stylu, kterým je to napsané, protože ten je… no, tady je jenom malá ukázka:
„Tys mu dala naši adresu?” „Ne, ale slídění je jedna z jeho specialit,” uvažuji věcně. Kate se ještě víc zamračí.
Správně: Je to ten typ knížky, kde postavy místo toho, aby něco řekly, nad věcmi uvažují, a navíc nad nimi uvažují věcně. A tahle věcná hloubání způsobují, že se jiné postavy – které se mračí – ještě více zamračí. Má to přes pět set stránek a celé je to napsané tímhle stylem. Kdyby Jane Austenová, což je další skvěle prodávaná britská spisovatelka, vstala z mrtvých a přečetla si tuhle knihu, tak spáchá sebevraždu.
Proč jsem ji tedy četl já? Protože jako chlap s desítkami let zkušeností v oboru nepochopení, na co ženy krucinál myslí, jsem doufal, že mi tahle kniha poskytne nějaké odpovědi. Vždyť spousta žen tuhle knihu MILOVALA. A nejenom, že ji četly, ona v nich rozvinula erotické city – city tak silné, že v některých případech chtěly sex po svých vlastních manželích.
Já vím, že to zní naprosto bláznivě, ale mám tento fenomén potvrzený z první ruky, a to od svého kamaráda Rona, který si vzal sestřenici mé manželky Soniu, což je žena. Ron k tomu dodává: „Když Sonia tuhle knížku četla, skóroval jsem víckrát než basketbalista Wilt Chamberlain.“
Jiný kamarád, jehož jméno vám s ohledem na jeho soukromí neprozradím, mi řekl: „Ležím si tak v posteli, koukám na sport, ona si čte tu knížku a najednou… ŽJOVA.“
Co je tedy Padesát odstínů šedi za knihu? Jako člověk obeznámený s různými literárními žánry bych ji zařadil do kategorie „porno“. Ale ne takové porno, na které jsou zvyklí chlapi. Když si muž čte porno, nechce u toho hluboko zabřednout do nepodstatných podrobností o jednotlivých postavách, jako třeba co jsou zač nebo na co myslí. Muž si žádá přímo to porno:
Kapitola první Bart Nabíječ vešel do hotelového pokoje a sotva uviděl nahou ženu s poprsím o velikosti běžných volejbalových míčů, zamračil se. „Jdeme na to,“ uvážila věcně.
O pár odstavců dál je po všem a muž, který investoval asi tak devadesát sekund svého času, může knížku zase odložit a vrátit se ke sledování sportovního kanálu.
Tohle ovšem ženám zjevně nestačí, vy pornoznalci. Soudě podle Padesáti odstínů šedi ženám nejde jen o nějaké lidi, jak To dělají. Na většině stránek v téhle knize na To vůbec nedojde, i když se na To neustále myslí nebo se o Tom mluví. Své myšlenky nám sděluje vypravěčka a zároveň hlavní hrdinka Anastasie Steelová, což je jedenadvacetiletá Američanka, a taky úplně pitomá sebestředná nána, takže si jako čtenáři přejete, abyste to nikdy nevzdali s kouřením, protože jinak byste měli po ruce zapalovač a mohli některé stránky spálit na uhel, zvlášť ty, na kterých Anastasie žvaní o své „vnitřní bohyni“. To je hyperaktivní imaginární bytost – pořád si představuju vílu Zvonilku – která širokou škálou způsobů reaguje na mnoho dramatických zvratů v Anastasině životě, jak dokládají třeba tyto autentické citáty:
- „Má vnitřní bohyně se vlní a svíjí v nějakém primitivním hříšném rytmu.“
- „Má právě zrozená vnitřní bohyně předvádí malý vítězný taneček.“
- „Má vnitřní bohyně rozvlní boky v rytmu tance sedmi závojů.“
- „Má vnitřní bohyně se nadšeně vlní v rytmu merengy a přidává k tomu hříšné pohyby salsy.“
- „Má vnitřní bohyně přestala tančit a taky na něj civí - se slinou v koutku otevřené pusy.“
- „Má vnitřní bohyně se mění v poskakující roztleskávačku, divoce mává svými střapci a řve na mě ano!“
- „Vnitřní bohyně metá salta vzad s rutinou hodnou ruského olympijského gymnasty.“
- „Má vnitřní bohyně předvádí patnáctimetrový skok o tyči.“
- „Má vnitřní bohyně v dychtivém očekávání vyskakuje z lenošky.“
Přesně tak: Její vnitřní bohyně, kromě toho, že tančí, roztleskává, skáče o tyči a tak dále, rozmisťuje v Anastasině hlavě nábytek. To bohužel znamená, že už nezbývá moc místa pro Anastasin mozek, který soudě podle jejích myšlenkových pochodů není větší než vlašský ořech. Na druhou stranu je Anastasie velice fyzicky přitažlivá, jakkoliv si to podle všeho nikdy neuvědomila, navzdory tomu, že jí všechny ostatní postavy neustále opakují, pořád dokola, jak zatraceně atraktivní je.
Kniha začíná tím, že Anastasie po čtyřech letech nějak dokončila vysokou, a za celou tu dobu – přestože je tak fyzicky přitažlivá – se s nikým nesblížila. Vlastně je pořád panna. A taky nemá počítač, natož aby věděla, jak se něco takového ovládá. Nemá e-mail a celkově dělá dojem, že má dost mlhavé ponětí o tom, jak funguje Internet. Na jednom místě třeba říká, cituju: „Ty bláho! Já jsem na Googlu!“
Fakt, Anastasie používá výraz „Ty bláho!“. A když se naštve (to se stává často), řekne: „Sakra!“. Když se opravdu naštve, řekne: „Sakra, sakra!“
Stručně řečeno, Anastasie je naprosto uvěřitelným a realistickým vyobrazením běžné jedenadvacetileté Američanky na vysoké, jak by si ji představovala britská spisovatelka středního věku, která strávila celý život v jeskyni na jiné planetě.
Každopádně, na začátku knížky se Anastasie seznámí s hlavní mužskou postavou, Christianem Greyem. Ten vypadá naprosto obyčejně.
Cha! Samozřejmě vtipkuju. Je to ten nejkrásnější chlap v historii všech chlapů. Kdybychom na tuhle zásadní skutečnost snad zapomněli, Anastasie nám Christianovu krásu připomene ob dvě stránky. Její vnitřní bohyně si z krásy tohohle chlapa každou chvíli div necvrkne do svého imaginárního upnutého trikotu.
Aby o realističnosti Christianovy postavy nepanovaly žádné pochyby, dozvídáme se, že se v sedmadvaceti letech vypracoval na miliardáře. Založil firmu s realistickým názvem Grey Enterprises Holdings Inc., v níž zaměstnává tisíce lidí, kteří se zabývají nějakým druhem nejasných obchodních záležitostí na základě obchodně znějících příkazů, které jim Christian udílí ze svého mobilu, zatímco postává kolem v různých svůdných pózách a na bocích mu visí sice seprané, leč stylové džíny, takže vypadá zatraceně sexy. Christian je také zkušený tanečník, hraje na klavír a pilotuje vrtulník. Kromě toho umí číst myšlenky a pohybuje se tak rychle, že ho ani nepostřehnete.
Vlastně ne, pardon, to je zas Edward ze Stmívání.
Nicméně, Anastasie se seznámí s Christianem, a ten se do ní samozřejmě zblázní, jakkoliv tomu ona kvůli svému miniaturnímu mozku nevěří, přestože, jak už jsem zmiňoval, se do ní zamiluje úplně každý, koho krucinál potká. Christian ji pronásleduje a tlačí ji – rozhodně bych se při tomto hodnocení nerad unáhlil – do úchylného zvráceného sexu. Chce ji svázat provazy, pouty, třmeny, páskou a podobně. Chce jí zavázat oči a nasadit roubík. Chce jí dát na zadek, švihat ji, bičovat, trestat rákoskou, proplesknout, nasadit jí svorky na bradavky a genitálie, kousat ji a kapat na ni rozžhavený vosk. Víme to, neboť ji požádá, aby podepsala smlouvu, ve které s tímhle vším souhlasí. Fakt! Abychom byli fér, smlouva jasně stanovuje, že nedojde na „činnosti zahrnující hru s ohněm, (…) močení, nebo defekaci a jejich produkty“ a „činnosti zahrnující zneužití dětí nebo zvířat“. Až tak staromódní tenhle beznadějný romantik Christian je.
Co myslíte, že Anastasie udělá, sotva takovou smlouvu uvidí? Myslíte, že si opatří soudní zákaz kontaktu a tovární sud pepřového spreje, což by byla reakce běžné příčetné ženy nebo přiměřeně inteligentního kokršpaněla? Kdepak naše Anastasie! Ta teda sakra ne! Ta se rozhodne jít do toho po hlavě a navázat sexuální vztah s Christianem, i když si o něm myslí, že je to náladový úchylný magor. (Zato pohledný!)
V tomhle vztahu se Anastasie vytrvale pokouší předělat Christiana na běžného tulivého mazla, jenže on takový být nechce. Vlastně ani nechce, aby se ho vůbec dotýkala, protože si z minulosti nese své Temné Tajemství. To, co chce on, a neustále k tomu Anastásii přesvědčuje, je svázat ji a namlátit jí různým náčiním, jak je uvedeno ve smlouvě. Ona to nechce, ale stejně se s Christianem dál stýká, protože je tak zatraceně fascinující, rozumějte pohledný.
Příběh je tedy následující: rozdají si to, ona se chce muchlovat, on jí chce namlátit, pak to dlouho rozebírají, zase si to rozdají, ona se zase chce muchlovat, on jí zase chce namlátit, znova to rozebírají, a tak to pokračuje na několika stovkách slovy zaplněných stránek.
Nakonec se Anastasie rozhodne, že Christianovi tedy dovolí, aby jí namlátil, aby viděla, jaké to je. Ten vezme pásek a naseká jí na zadek. Během dramatického finále celého příběhu, ve chvíli, na kterou jsme celou dobu čekali, si Anastasie uvědomí šokující věc, která změní její život a nikdo ji nemohl odhadnout asi tak o milion let dřív: Nasekání na zadek bolí. Ano! Bolí to! Anastasii se to nelíbí! Sakra, sakra!
Takže se s ním rozejde.
A pak…
Pak nic, tím knížka končí.
Vážně. To je celý příběh.
Následují další dva díly, „Padesát odstínů temnoty“ a „Třetí knížka z řady Padesát odstínů, kterou jsme potřebovali, aby to mohla být trilogie“. Předpokládám, že se v těchto knížkách obě hrdličky vrátí k sobě a poznáme Temné Tajemství z Christianovy minulosti. Nevím, nečetl jsem je, i když to mám rozhodně někdy v budoucnu v úmyslu, pokud jediná další alternativa bude ukřižování.
Ale ty dvě další knížky pusťme z hlavy. Ta první byla velká věc, desítky milionů žen se od ní nemohly odtrhnout. Abych se tedy vrátil ke své původní otázce, již kladu z pozice chlapa, co se upřímně pokouší pochopit ženy: Proč je ta knížka tak strašně oblíbená? Jestliže tolik žen tak moc propadne špatně napsané a komicky nereálné porno historce, co nám to napovídá? Že jsou ženy v podstatě šílené? Ano.
Totiž, ne! Ne. Jistěže nám to nic takového neříká. Ve skutečnosti nám to sděluje: Ženy zajímá sex.
To může ženám připadat celkem samozřejmé, ale věřte mi, že to nepřipadá samozřejmé mužům. Ve skutečnosti je to v přímém kontrastu s tím, k čemu jsou od puberty vedeni. Když takový mladý muž prochází pubertou, je to v podstatě pochodující erekce. Byl by celý šťastný, pokud by měl sex s jakoukoliv svolnou samičkou či zeleninou o pokojové teplotě. Na sex myslí pořád, a přitom jediná osoba, kterou zná a která s ním chce mít sex, je on sám. Opravdu by si rád užil se skutečnou ženou, ale ani za boha netuší, jak toho dosáhnout. Obecně vzato tráví roky v tomto frustrujícím stavu, dokud nenajde ženu ochotnou mít s ním sex. Někteří muži jsou natolik zoufalí, že se uchýlí k placenému sexu, nebo se dokonce rozhodnou kandidovat ve volbách do Kongresu.
Na základě podobných zkušeností muži došli k závěru - ve kterém se utvrzovali za ta léta randění, během nichž havarovali asi stejně často jako egyptské letectvo – že ženy ani omylem nemají takový zájem o sex, jako oni sami, a z nějakého důvodu postrádají schopnost myslet na sex v každém okamžiku.
U mužů tedy nadále panoval zmatek v otázce, kdy přesně jsou lidské samičky ochotné uvažovat o sexu. Muži si přejí, aby ženy disponovaly nějakým typem jasné signalizace, jak je tomu u jiných živočišných druhů. Například u psů. Před lety jsem měl štěně, fenku německého ovčáka jménem Shawna. V prvních měsících svého života neprojevila vůbec žádný zájem o sex se psy, a ani psi v našem okolí neprojevovali žádný zvláštní zájem o ni.
A pak jednoho jarního dne - BÁC - se Shawna proměnila v samici. Abych byl úplně přesný, změnila se ve vysílač hormonů s výkonem 50 000 wattů a šířila kolem sebe pach, který překonával obrovské vzdálenosti rychlostí chtíče. Najednou se poblíž vyskytovali nadržení psi až z Nového Zélandu. Dům byl ve dne v noci obklíčený. Neodvážili jste se ani otevřít dveře, aby kolem vás neproletěla chlupatá čtyřnohá sexuální raketa a něco nepřefikla. Mezi oběma pohlavími nepanovalo žádné nedorozumění, nikdo se nedržel zpátky. Psi jako by říkali: „Podle toho odéru, co z tebe cítím, by sis to ráda rozdala se samcem!“ A Shawna na to něco jako: „Správně! Toužím, aby mi to někdo udělal zezadu ‚na pejska‘, a je mi jedno, kdo to bude!“
Takhle to pokračovalo několik vypjatých dnů. A potom, BÁC, bylo po všem. Sotva Shawna přestala vysílat, samci zmizeli; krátce poté jsme ji nechali vykastrovat a o těch psech už nikdy neslyšela, neposlali jí ani pohled.
Bohužel, lidská sexualita takhle nefunguje, tedy kromě seriálu Jersey Shore. Lidské samice nejsou tak přímočaré, což znamená, že lidští samci musí mít nadání rozeznat jemné signály, v čemž jsme naneštěstí naprosto příšerní. Proto předpokládáme, že ženy zkrátka nemají zájem.
Proto je nesmírná popularita Padesáti odstínů šedi pro muže tak dobrou zprávou. Je to signál od ženského pohlaví – nikoliv nepodobný tomu, jaký vysílala Shawna – který nese vzrušující a povzbudivou zprávu všem mužům světa: „Sex nás zajímá! Jediné, co nás nezajímá, je sex s vámi, jestliže nejste mimořádně pohlední miliardáři.“
No dobře, zas tak skvělá zpráva to pro nás chlapy není. Ale máme s čím pracovat! Můžeme ji interpretovat tak, že ženy chtějí, aby jejich sexuální životy byly zajímavější. Možná si přejí, abychom byli vášnivější a slídivější. Možná dokonce tajně sní o neobvyklých, snad přímo ujetých sexuálních aktivitách. Je jenom jediný způsob, jak to zjistit, pánové: Musíte si upřímně a bez sebemenších zábran promluvit se svou drahou polovičkou o sexu. My už to s manželkou podstoupili, a jakkoliv těžké to pro mě bylo, jsem rád, že to máme za sebou, protože se tím ledacos vysvětlilo. Tady je kompletní přepis naší konverzace:
Já: Hele, toužíš ve skrytu duše po tom, abych tě svázal a zbičoval? Manželka: Ne.
Ano, komunikace je klíčem k úspěšnému vztahu. Tohle a nečurat ve sprše. To je v podstatě všechno, co vám, pánové, můžu poradit. Jedním slovem: Buďte vnímaví. A teď, kdybyste mě omluvili, můj vnitřní bůh si potřebuje zapnout televizi a sledovat hory svalů, co si podrážejí nohy.
Autentické pasáže z knihy Padesát odstínů šedi jsou citovány s využitím českého vydání v překladu Zdenky Liškové (Nakladatelství XYZ, 2012), byť se v dílčích detailech liší. Fejeton pochází z nové knihy „Za klukama si choď, až ti bude čtyřicet. Dave Barry o výchově a dalších tématech, o kterých skoro nic neví“, která vyšla 4. března 2014 v nakladatelství G. P. Putnam’s Sons. Knihy Dava Barryho v češtině vydává nakladatelství Talpress.