Dave Barry: Chlap, hod a pes

31. 1. 2009

A ruff and ready playmate (Originál vyšel 19. prosince 2004)

Zkouším přesvědčit manželku, že potřebujeme psa. Se psy jsem vyrůstal a s jejich chováním jsem smířený. Pokud jdeme někam na návštěvu a já najednou cítím vlhké teplo, prostě sjedu očima dolů, kde uvidím, jak moje pravá ruka vězí až po loket v tlamě psa, který je velký jako běžný poník – a vůbec kvůli tomu nevyvádím. Zkrátka vím, že mi ten velký, přátelský pes takhle říká: „Zdravíčko! Teda ty máš ale bezvadnou slanou chuť!“

Místo panikaření psa pochválím, že je šiiikovnej a srdečně do něj buším, tak srdečně, že být to kočka, tak je z ní chlupatá palačinka, ale protože je to pes, má mě o to víc rád. Má mě tak rád, že mi donese svou Milovanou Hračku. To byla kdysi nějaká snadno rozeznatelná věc – vycpané zvíře, míč na basket, pošťák – ale už dávno, po nespočetných hodinách tvrdé práce psích čelistí, změnila podobu na ucamraný chuchvalec špíny. „Dejmito!“ vykřiknu a popadnu Milovanou Hračku. Psa to potěší, protože je mu tím dáno za pravdu, že jeho Milovaná Hračka je ta nejdůležitější věc v celém vesmíru, dokonce důležitější, než chcíplá veverka. Po pár sekundách se o tuhle cennou věc rveme a pes cloumá hlavou ze strany na stranu jako poblázněný stěrač. Nakonec škubnu, získám Milovanou Hračku a zvednu ji do vzduchu. Pes mě sleduje s přesností laserového zaměřovače, čeká, kdy mu ji hodím… čeká… čeká… až nakonec natáhnu ruku a rychlým pohybem….

…předvedu fingovaný hod. Milovanou Hračku dál držím v ruce. Jenže VŽUUUM, pes už si to sviští napříč pokojem, běží rychlostí až 120 km/hod., načež se ozve PRÁÁSK, jak střemhlav narazí do zdi na opačném konci místnosti. Tím stimuluje shluk nervových buněk o velikosti běžné lentilky, který slouží jako psí mozek, a z něhož vzejde myšlenka: Počkat, tady není žádná Milovaná Hračka! Pes se otočí, uvidí hračku v mé ruce a žene se přes pokoj zpátky. Když už je skoro u mě, natáhnu ruku a…

…zase předvedu fingovaný hod. VŽUUUUM! PRÁÁÁSK! Podfuk zase zafungoval! A fungoval by vždycky. Mohl bych dál předvádět hod, dokud by ve zdi na opačné straně pokoje nebyla díra ve tvaru psa, a on by se ke mně stejně pořád vracel s důvěrou, že TEĎ už mu tu hračku opravdu hodím. To je jeden důvod, proč mám psy tak rád.

Manželce to zas tak ohromné nepřijde. Nějak nemá pochopení pro zvíře, které působí méně inteligentněji, než jeho vlastní paraziti. Ach ano, zkoušel jsem jí vysvětlit, že pes má své výhody. Třeba:

PES JE VŽDY PŘIPRAVENÝ. Je jedno, na co. Pes je prostě připravený. Když necháte otevřené okénko u auta, pes do něj skočí a zůstane v něm sedět několik hodin. Pes ví, že se auto někdy rozjede, a vy na to musíte být připravení! Proto se pes obvykle uvelebí na místě řidiče, jen pro případ (člověk nikdy neví!), kdyby ho někdo vyzval, aby řídil.

PES JE OSTRAŽITÝ. Jednou jsem při natáčení nějakého filmu sledoval malého psa, jak míjí řadu šesti kovových sloupů veřejného osvětlení. Když došel až k šestému sloupu, který se ničím nelišil od těch ostatních pěti, zastavil se a začal na něj zuřivě štěkat. Zjevně vycítil, že ten sloup má nějaké nepřátelské úmysly, kterých si my lidé s našimi méně vyvinutými smysly nejsme vědomi. My lidé si mysleli: „Co ten pes vyvádí?“, zatímco sloup veřejného osvětlení si myslel: „Uf! Tak to bylo o chlup!“

A to je jenom pár praktických příkladů, proč je přínosné mít psa. Zkoušel jsem je manželce vysvětlovat, ale prostě je nechápe. Proto máme doma rybičky. Jsou sice hezké, ale není s nimi zrovna legrace. Ale zase jsou skvělé řidičky.